Hluk věčného ticha

Statečná srdce

Nad krajem temná mračna stahují se
začíná něco, o co nikdo nestál
výstřely zazní než lidé nadějí se
výkřik rozezní se jednoho ze sta

Ztratí se v bojové vřavě všech
všichni na něj vmžiku zapomenou
bratři i sestry zatají dech
tu tíhu nosí jen oni na ramenou

Trvá to dlohou, je to nekonečné
nikdo se nevzdává, však vítěz je jeden
sláva a čest tu mohou být věčné
zbraní je síla, slova jsou jedem

Statečná srdce bojující tvrdě
jedině smrt si zaslouží
nezemřou nadarmo, skonají hrdě
do světa mrtvých se pohrouží

Zvítězí vůbec ti, co přežijí?
S tolika mrtvými ruku v ruce
s padlými přáteli, kteří už nežijí
budou o nich vyprávět na Vánoce

Brzy však zapomenou na bratry své
upadnou ve věčné zapomění
to lidské bytí je kruté a zlé
to, co se zdálo být dobré už není

Mrtvé duše bloudí po bitevním poli
neslyší tichý nářek zdálky
ztráta toho nejbližšího tak strašlivě bolí
a povolaní nosí obálky

Tiše promlouvají, pláště černé nosí
že čestné a chrabré činy vykonal
ta slova bodají jak žihadla vosí
kéž by tak nikdo z nich nikdy už neskonal

V krajině temné zní pokřik vran
krouží kolem a sedají na zem
nejeden muž bude sem příští rok hnán
jen co ta krajina zas přejde mrazem

Budou mu slibovat slávu a čest
všechno je lež, to on však neví
nechá se najivně do války vést
země se zbarví pak zas jeho krví