zatímco my sedíme a sledujeme dobré a špatné
úsměvy a neštěstí
naše Matka lapá po dechu pod nánosy prachu
vidíme a známe vše
odloučeni od toho
co jsme kdysi nazývali domovem
handrkujeme se kvůli maličkostem
převlečeným do kabátu důležitosti
a naše Matka sténá bolestí
její kůže je plná modřin a škrábanců
a přesto své děti miluje
z našich úst proudí urážky a zlo
nenávidíme jeden druhého
chceme být nejlepší
nejvíc vlastnit
ženeme se za bláhovým snem
a naše Matka nás prosí na kolenou a se sepjatýma rukama a slzami v očích
hlasitě naříká
ale my jsme hlasitější
chodíme kolem a zakopáváme o ni
bereme ji jako samozřejmost
zavíráme a otvíráme oči
zatímco nám umírá svět
a až zemře
v našich kamenných srdcích
se usadí jen jedno jediné slovo
Matko
...
ČTEŠ
Hluk věčného ticha
PoesíaAno, jsou to básničky. A ano, jsou naprosto pitomý. Ale i tak se najde pár dobrejch duší, který je dokážou ocenit a já jsem za to strašně ráda. Nepřestávejte číst. Možná se v některé najdete. 23. 11. 2016 #9 v Poezii^^
