Schovávám se pod deštníkem
snažím se zůstat suchá
vítr točí větrníkem
hrom na nebi bouchá
Prší, mraky jsou těžké a šedé
já spěchám do tepla, domů
přemýšlím, kam tohle všecičko vede
kdypak že dojde k velkému zlomu?
Kdy slunce vykoukne a mraky odplují
vylétnou ptáci ze hnízd svých
sluneční paprsky obrázky malují
copak to je zas až takový hřích?
Chtěla bych zase vidět nebe
a všechny barvy duhy spočítat
v kaluži spatřit sama sebe
vidět dešťové kapky usychat
Chtěla bych opálit si tváře
když bude horko, schovat se do stínu
jaká je vlastně sluneční záře?
a v noci k nohám svým odhodit peřinu
Místo toho promoklá až na kost
pomalu podél zdí se kradu
mám toho akorát opravdu dost
tohleto počasí má velkou vadu
ČTEŠ
Hluk věčného ticha
ŞiirAno, jsou to básničky. A ano, jsou naprosto pitomý. Ale i tak se najde pár dobrejch duší, který je dokážou ocenit a já jsem za to strašně ráda. Nepřestávejte číst. Možná se v některé najdete. 23. 11. 2016 #9 v Poezii^^
