Hluk věčného ticha

Hloupá, hloupá

Hloupá, hloupá...

Měsíční svit láká, vábí ji,
chtěla by jít ven, jen na chvíli!
Krůček po krůčku potichu vstane,
jemný vánek líčko ovane.
Dveře tiše zavrzají...
A ona? Trošičku se bojí.

Hloupá, hloupá...

Míří tam, kde sedává tak ráda,
kde ani lísteček neuvadá.
Je to magické místo, tam zastavil se čas,
tam, kde jí nikdo nezkřiví ni vlas.

Hloupá, hloupá...

Je tu tůňka skrytá v trávě,
dívka mladá jde k ní právě.
Není velká, ani malá,
přemýšlí, kde se tu vzala.
Vždyť tu předtím nebyla.
Že by se z ní napila?

Hloupá, hloupá...

Poklekne k hladině, ruce spojí v misku,
prsty nohou zaboří se do jemného písku.
Nabere vodu chladivou, průzračnou a svěží,
pár zloudilých kapek po kůži jí běží.
Zvedne pohár ke rtům, ústa smočí v chladu,
přitom nemá tušení, že voděnka má vadu.

Hloupá, hloupá, šeptá si listoví,
avšak dívce samotné nikdy nic nepoví.
Brzy to zjistí, škodolibý hlásek notuje,
na půlnočním nebi, temnota se houfuje.
Dívka vzhlédne a náhle pochopí,
sama na sebe se vztekle osopí.
Ty hloupá, bláhová, myslela sis snad,
když teplo domova studené, tak zima bude hřát?
Utíkej domů, nikdy neohlížej se!
Něco se děje, v tomhle zakletém lese.

Hloupá, hloupá...

Když běží kolem stromů,
přes potok a domů,
slyší, co si povídají,
za hloupou ji taktéž mají.

Teď už je příliš pozdě, maličká,
už nespatříš obilná políčka,
ani svůj dům, rodinu,
nespatříš rodnou dolinu.

Tvůj osud zpečetěn již jest,
tíhu svých činů musíš nést,
nashledanou, hloupá, hloupá...

Měla jsi zůstat doma v peřinách,
v nočních můrách i hezkých snách,
tam jsi byla v bezpečí,
to jsou jen sny člověčí.

Pro každého, kdo sem se ztratí,
života čas se tím zkrátí.

Hloupá, hloupá...

Ráno lidé našli jen,
od noční košile lem.
Dívku, v půlnoc zmizelou,
do konce dní nenajdou.

Byla hloupá, prchlivá,
život si tak zmařila.

Na paloučku stromy stojí,
každý se tam vkročit bojí.
Zelenkavé listoví,
jen jedno slovo napoví.

Hloupá, hloupá...