Hluk věčného ticha

Poslední slova

#Zdá se mi to až moc morbidní, ale asi to bude tím počasím. Posuďte sami.

Vrah - temný stín za tvými zády se krčí,
nepoznáš že tam je, stále jen mlčí,
až když ti položí ke spánku pistoli,
studený kov na tvé kůži zabolí.

Zavíráš oči, v duchu se modlíš,
zběsilý tep srdce až v krku cítíš,
po zádech běhá mráz, ruce se třesou,
tvé slabé nohy pryč tě nedonesou.

A tak čekáš jen na vrahův rozsudek,
jako na nějaký lékařský posudek,
přemýšlíš, jestli tě vůbec žít nechá,
dumáš, co je to za člověka.

Kolik zabil už lidí,
když po bohatství se pídí?
Jak může žít se svou duší zlou?
Vyvraždil celou rodinu tvou?

Cítíš jeho teplý dech a své kůži,
on sám ví, že něco ti dluží.
Tak tedy, pronese jak činil zas a znova:
Jaká jsou, člověče, tvá poslední slova?

On to myslí vážně, zabije mě!
pomyslíš si tiše, až na samém dně.
Klečíš na zemi, ruce pevně spoutané,
ať uděláš cokoli, stejně tě pak dostane.

Zavíráš oči, víš - je to beznadějné,
tvé srdce však je stále neochvějné.
Třeba se zvládneš dostat ven
a spatříš znovu nádherný den.

Však v hloubi duše víš,
takhle to má skončit,
nezbývá než se jen tichounce modlit.
Modlit se za to, abys šel do nebe,
prosit Boha, aby vybral tebe.

Poslední modlitbu odříkáváš,
celé své srdce do slůvek vkládáš.
Víš, že naposled to je,
dřív, než dojdeš pokoje.

Prosím, vezmi mě to nebe, Bože,
nech mě ulehnout na smrtelné lože.
Nechci nic jiného než mír a klid,
svoji rodinu po boku mít.

Ať to jen nebolí, ať má smrt klidná je,
přísahám, že se s ní nedám do boje.
Vyslyš, Bože, mou modlitbu poslední,
za chvíli můj život dojde svých dní.

Nadechneš se, abys pokračoval,
svou poslední na světě modlitbu dokonal,
avšak vrah pustí zbraň, za dveří utíká,
na slova poslední od tebe nečeká.

Vyskočíš na nohy, snažíš se uvažovat,
máš utéct nebo snad zákon povolat?
Ale pak v jediné chvíli se rozhodneš,
nic takového zatím dělat nebudeš.

Schody po dvou, nahoru běžíš,
z pokoje nalevo sténání slyšíš.
Rozrazíš dveře, zůstaneš stát,
věděl jsi, proč ses měl o rodinu bát.

Všude krev, rozházené věci,
to není možné, přeci
ještě před hodinou bylo všechno krásné,
tvá naděje jak vzplála, tak pohasne.

Tvé dvě děti, klučík a holčička,
už nikdy jim červená nezbarví líčka.
Poznali oba něco, co nikdy neměli,
krev, smrt, nenávist a násilí.

Nikdy už nebudou běhat si bezstarostně,
učit se číst, hrát si, lézt po sosně.
Nemůžeš jim pomoct, navždy jsi je ztratil,
ten nelidský vrah životy jim zhatil.

Když se k nim skláníš, cítíš jen bezmoc,
chceš křičet a volat o pomoc,
avšak víš, že nikdo neuslyší tě,
moc ses zapletl do pavoučí sítě.

Každému dítěti smočíš tvář v slzách,
nevěříš, co se to stalo, je to jak ve snách.
Políbíš je naposled, na rozloučenou,
snad na tě nikdy nezapomenou.

Když přijdeš k ženě, vidíš že stále dýchá,
krev na jejích šatech se slzami se míchá.
Dívá se na tebe, oči plné bolesti,
na této cestě není žádné rozcestí.

Šeptáš jí, že ji miluješ, snažíš se trápení zkrátit,
a přitom chuť máš to všech zdí jen mlátit.
Líbáš ji, hladíš ji, svíráš ji v náručí,
víš, že ji čekání na smrt jen víc mučí.

Když naposled vydechne, vrátíš se dolů,
díváš se na zbraň ležící u stolu.
Vezmeš ji do ruky, potěžkáš v dlani,
jiné řešení pro tebe není.

Proč svět je tak krutý, slitování nemá,
a spravedlnost mlčí, jako by byla němá?
S tímto místem ještě rozloučit se zbývá,
tvá svíčka života najednou uhasíná.

Všechno, cos' miloval, mrtvé je, ztracené,
doufáš, že aspoň poletíš do nebe.
Naposled se sám sebe ptáš zas a znova!
Jaká to byla má poslední slova?