Občas mívám chvilky poetický, kdy mi hlavou Kafka pluje,
starcovo chování je příliš romantický, když v noci v parku onanuje
Myšlenky lítaj v houfech kolem, naráží do zdí a do domů,
a já jen brouzdám suchým polem, nikde ni keře, ani stromu
Nečekám na šanci na přežití, živořím a dýchám, co nejvíc to jde,
nepřijímám lichotky, netrhám kvítí, se mnou to lehko nepůjde
Poslouchám středověk, píseň fléten vadná,
Můj idol? F. L. Věk! Další verze? Žádná!
Píšu si deník a moc mi to nejde,
bazalka a křemík, když můj brácha vejde
Všímám si toho, co jiní postrádají, znamenám okamžiky,
na Times Square obchody vykrádají a já slyším tichý vzlyky
Málo se jich obrací zpět, je to vzácný jako sůl,
zbývá už napsat jen pár vět, už jenom slovo, už jen půl...
-------------------------------
Snůška planejch a zároveň pravdivejch keců, jediný, co se mi na tom líbí, je konec. Snad budete mít jinej názor, ať už bude jakejkoli.
ČTEŠ
Hluk věčného ticha
PoetryAno, jsou to básničky. A ano, jsou naprosto pitomý. Ale i tak se najde pár dobrejch duší, který je dokážou ocenit a já jsem za to strašně ráda. Nepřestávejte číst. Možná se v některé najdete. 23. 11. 2016 #9 v Poezii^^
