Lost [H.S.] CZ

-61-

Ahojteee! Je tu čtvrtek a s ním i další díl LOST : ) Jsem strašně ráda za všechny vaše voty a komenty, moc vám za ně děkuju ♥ jste prostě nejlepší!

Když budete mít chvilku a díl se vám bude líbit, určitě nezapomeňte dát vote nebo napsat koment : )

Mějte se krásně!

-K-

„Ne, ty to nechápeš. Já tady nechci být" kroutila hlavou.

Moje srdce dostalo ránu pěstí. Kurva, co jsem to zase udělal.

„Odvezu tě domů, dobře? Nemůžeš řídit" nabídl jsem jí.

Od nás k jejímu domu to nebyla žádná dálka, ale já nutně potřeboval jistotu, že bude v pořádku. Alespoň fyzicky.

Chvíli se mi dívala do očí těma svýma ubrečenýma, pak sklopila pohled a mírně kývla.

„Díky" zamumlala, ale já to slyšel naprosto zřetelně. Byl to jedinej zvuk, kterej jsem slyšet chtěl.

Vůbec jsem nevěděl, co od ní mám čekat. Nevěděl jsem, jak se v příštích chvílích nebo dnech zachová. Nevěděl jsem, jak ji utěšit. Nevěděl jsem, jak to dát do pořádku. Nevěděl jsem, jestli to náš vztah vydrží. Nevěděl jsem, jestli mi odpustí. Co jsem ale věděl absolutně přesně, že to všechno byla zase moje chyba. Kvůli mně byla takhle zničená. A to mě ubíjelo. Cítil jsem se vážně mizerně.

Postavil jsem se a následoval Lott. Sešli jsme schody a bez jakéhokoliv pohledu na kluky jsme vyšli z domu. Lott odemkla auto a sedla si na místo spolujezdce. Nastoupil jsem, načež mi beze slova podala klíče, bez toho aniž by se mě dotkla. Panebože. Mohlo to být ještě horší?

Bezhlavě civěla přímo před sebe a já nastartoval. Byl jsem beznadějný. Nedokázal jsem se z té situace dostat. Bál jsem se cokoliv říct, abych to ještě nezhoršil.

Mlčky jsme jeli autem a já si přál, abych k nim nikdy nedojel. Abych ji měl stále na očích. I přesto, že se na mě ani neodvážila podívat. Prostě jsem ji nechtěl nikam pustit.

To, že jsem ve svý opilosti flirtoval se svojí bývalou, nebylo nic obrovskýho, ale rozhodně to nebylo správný. Jenže v tu chvíli jsem byl tak otupělý alkoholem, že to ze mě vycházelo prostě bez přemýšlení. Mělo to otestovat náš vztah, jestli vydrží případný otřesy.

Zasloužil jsem si všechno tohle, co mi nevědomky způsobovala, ale tak šíleně jsem to chtěl mít za sebou. Chtěl jsem jí líbat, držet v náručí a šeptat ji, jak ji miluju a že ji nikdy nechci ztratit. Moje mysl se nechtěla smířit s faktem, že už bych k tomu nemusel dostat příležitost. Proto jsem nutně potřeboval vědět, jestli ji ještě dostanu. Po každý hádce s Lott se mi hlavě utvářejí myšlenky tohoto typu. V našem vztahu nebylo hodně hádek, ale pokaždý, když jsme se pohádali, nebylo to kvůli maličkosti.

Ale nepromluvil jsem. Neměl jsem k tomu odvahu.

Zaparkoval jsem před jejich garáží a vypl motor. Poprvé za celou cestu se na mě podívala. A díkybohu, nebrečela. Po chvíli se otočila a vystoupila z auta. Udělal jsem to samé a zamkl auto.

U vchodových dveří se zastavila a čekala na mě. Došel jsem tam a podal ji klíče od auta. Naschvál jsem ruku nastavil tak, aby se mě musela dotknout. Až když se naše ruce dotkly, měl jsem nepřekonatelnou chuť ji políbit.

„Moc mě to mrzí" řekl jsem a udržoval s ní oční kontakt.

„Mě taky" odpověděla. To jsem slyšet nechtěl. Chtěl jsem slyšet, že mi odpustí a všechno bude jako dřív.

Z kapsy od džínů vytáhla můj mobil a podala mi ho. To, že by mi zapomněla ten mobil vrátit, by mě tížilo ze všech věcí nejmíň. Kdyby mi ho teď nedala, měl bych pádný důvod se tu později ukázat.

Svou rukou jsem se šikovně otřel o tu její, a tím ji lehce pohladil, a přitom si ho vzal.

„Díky" odvětil jsem.

Otočila se ke mně zády a otevřela dveře.

„Lott, počkej" vypadlo ze mě.

Počkal jsem, až se mi podívá do očí a začal:

„Já jsem-" nenechala mě ani dokončit větu a skočila mi do řeči.

„Harry, jsem unavená a chci už jít domů. Prostě to nech být" řekla otráveně.

Sklopil jsem pohled, který byl plný zklamání. Chtěl jsem jí to vysvětlit, i když bych se možná opakoval. Chtěl jsem, aby věděla, jak moc mě to mrzí.

„Dobrou noc, Harry" řekla.

„Doufám, že mi odpustíš" neodpustil bych si, kdybych jí to neřekl. Věnovala mi litující pohled, načež jsem dodal:

„Dobrou, Lott" a odešel jsem.

Uslyšel jsem bouchnutí dveří, ale ohlédl jsem se, jestli si to náhodou s odchodem domů nerozmyslela.

Ne, nerozmyslela. Byl jsem tam sám. Zrychlil jsem svůj krok, protože jsem měl v plánu nakopat Natovi prdel.

CHARLOTTE'S POV:

Sledovala jsem jeho odcházející siluetu zpoza dveří. Po chvíli jsem je zavřela a zula si boty. Procházela jsem obývákem, kde seděli máma s tátou a Dylanem a sledovali nějaký film, který právě běžel v televizi. Pozdravila jsem je, načež mi pozdrav oplatili.

„Nemáš hlad? Nechali jsme ti porci" zeptala se máma s úsměvem.

Zakroutila jsem hlavou a řekla:

„Nemám, ale díky"

Popravdě jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. U většiny holek je to tak, že když jsou smutné nebo nešťastné, tak jedí, ale u mě to tak není, což je opravdová výhoda.

Zničehonic se postavila a šla ke mně. Prohlížela si můj obličej a zaměřovala se hlavně na moje oči. Srdce mi začalo hlasitě bušit a já si vzpomněla na Harryho slova, která se týkala toho, že je na mě poznat, že jsem kouřila trávu.

„Ty jsi brečela? Máš červené oči" poznamenala a stále si mě přeměřovala pohledem.

„To se ti asi zdá" zalhala jsem.

„Charlotte, nestalo se něco?" řekla polohlasem, aby to nemohli slyšet táta s Dylanem.

„Ne, nic se nestalo" zasmála jsem se, aby to bylo více věrohodné. Byla jsem si jistá, že si máma myslí, že jsem k ní naprosto upřímná.

Jenže v životě jsou věci, které jednoduše nechci řešit se svou mámou.

Usmála se na mě a šla si zase sednout na pohovku. Já jsem zamířila do svého pokoje. Zalezla jsem tam, zamkla dveře a lehla si do postele.

Uvědomovala jsem si, že kouřit trávu s kluky byla chyba, ale v té chvíli jsem chtěla Harryho naštvat a tráva byla skvělý způsob. Bylo mi líto, že s ní Harry flirtoval, ale na druhou stranu to nebylo nic zásadního, kvůli čemuž by stálo se rozejít. Popravdě se mi dost ulevilo, když mi řekl, že s ní nespal, protože v tom případě by to pro nás znamenalo okamžitý konec. Jenže ani ta skutečnost nezabránila tomu, abych na něj nebyla naštvaná. Díky droze v mém organismu byly moje emoce značně ovlivněny a zesíleny, ale to vůbec nebylo na škodu, protože díky nim jsem poznala, jak moc na mně Harrymu záleží. Ale to ho samozřejmě neomlouvalo z činu, který provedl.