Lost [H.S.] CZ

-73-

Ahojteee! Jsem tu s dalším dílem :D Ne, nespletla jsem se, vím, že je středa a díly mají vycházet až ve čtvrtek, ale měla jsem už ho napsaný, tak k čemu to prodlužovat, že? A vy jistě oceníte to, že jsem to o ten jeden den uspíšila :D Takže doufám, že se vám díl bude líbit a kdyby jste chtěli, tak mi napište dolů váš názor nebo hoďte vote  :)

Děkuju mooc!

Mějte se krásně!

-K-

*

Uběhly asi dvě hodiny, během kterých se párty docela rozjela. Půlku té doby jsme byli s Harryho přáteli a doplňovali to pitím alkoholu. Druhou půlku jsme spolu strávili na „parketu". Vzhledem k tomu, že už jsme oba měli něco upito, nebyl zase takový problém tancovat bez ustání a na plný výkon celou tu dobu. Nebylo pochyb, že jsem si to maximálně užívala, což bylo zřejmé i u Harryho.

Po tom obdivuhodném tanečním výkonu jsme potřebovali doplnit tekutiny, tudíž jsme zamířili do kuchyně. Celí rozesmátí jsme se snažili nalít si další várku pití. Několikrát se to Harrymu nepovedlo (flaškou se netrefil do našich přichystaných mini kelímků a všechno to vylil na kuchyňskou linku), což nám přišlo náramně vtipné.

Pak přišla řada na mě, abych to zkusila. Pekelně jsem se na to soustředila a kelímky bez problému naplnila.

„Jsi děsně šikovná" řekl mi Harry, políbil mě na tvář, načež jsem se hrdě a zároveň laškovně usmála. Oba jsme vzali kelímky do ruky a ťukli si s nimi. Harry to do sebe hodil na jeden lok, ale mně to trvalo o několik doušků déle.

Když jsem pohledem zabloudila do zákoutí místnosti, zahlédla jsem Marcuse s tou dívkou, která mě tak skvěle odpálkovala. Držela ho za krk, přičemž on si ji přidržoval za boky. Z mojí pozice jsem na ně měla celkem slušný výhled. Ale nevěděla jsem, jestli jsem to takhle chtěla vidět nebo ne.

Chvíli jsem je pozorovala, a když Harry zbystřil, že se mu nevěnuju, řekl:

„Lott? Mluvím na tebe" a před mýma očima lusknul prsty.

„Co?" přesměrovala jsem pohled zpátky na střed mého vesmíru.

„Koho jsi to sledovala?" zeptal se a otočil se, aby se mohl podívat sám.

„Vidíš tu holku s tím klukem tam v rohu?" zeptala jsem se a prstem ukázala na to místo.

Bylo mi jedno, že mě mohli vidět, jak na ně ukazuju.

„Vidím" odpověděl.

„Znáš je?" optala jsem se.

„Toho kluka ne, ale tu holku celkem jo" odpověděl se smíchem, ale já nechápala proč.

„Proč se směješ?"

„Lott, to je Lauren" řekl.

Lauren. Holka, s níž Harry chodil. Sestra Nata, mého kamaráda. Holka, která mě evidentně neměla ráda a já nevěděla proč. Holka, která očividně věděla naprosto přesně, kdo jsem já, ale já o její podobě do té doby neměla ani ponětí.

„Cože?" vypadlo ze mě po nějaké chvíli, co jsem tuhle informaci vstřebávala, což mě probudilo z mého opileckého stavu a já mohla zase racionálně uvažovat.

Nedokázala jsem si představit, jak spolu tihle dva mohli chodit. A už vůbec jsem nedokázala pochopit, jak se mohl svým „stylem na holky" mohl přesměrovat z téhle holky na mě. Sice jsem ji neznala, ale už jen díky tomu, jak se ke mně chovala, jsem si mohla představit její vlastnosti, které se ani trochu neblížily těm mým.

Na druhou stranu, tudíž na Harryho obranu, musím konstatovat, že je možné, že chtěl změnu nebo on sám se změnil, což by bylo asi nejvíce pravděpodobné a pro mě snesitelné.

Když jsem nad tím vším přemýšlela, uvědomila jsem si, že i já sama jsem na sobě pocítila určité změny od té doby, co chodím s Harrym. Jednou z nich je, že jsem nikdy tolik nepila. Opravdu jsem byla spíše abstinent, neměla jsem k alkoholu žádný vztah, dá se říct, že mi to nechutnalo. Ale teď když jsem s Harrym, tak je to úplně něco jiného, jiný pocit. Ne že bych si teď v pití alkoholu nějak libovala, ale jednoduše řečeno to mám s kým prožívat, s kým pít. A upřímně, Harry na tom má svůj podíl také, protože to není úplný svatoušek. Tím jsem neměla v úmyslu Harryho nějak urážet, právě naopak, protože tahle jeho „nebezpečnost" a záhadnost mě na něm strašně přitahovala. Ale na druhou stranu Harry oplýval ochranářským pudem. Což ho činilo flexibilním a kontrastním.

Chtěla jsem pokračovat v rozplývání se v Harryho skvělých vlastností, ale jejich majitel moje myšlenkové pochody přerušil.

„Zlato? Vnímáš mě?" vyžádal si mou pozornost, postavil se mi do výhledu a lehce mě pohladil na krku.

„Vnímám" odpověděla jsem, i když jsem vůbec neměla ponětí, co se tu posledních pár minut dělo.

„Proč ses mě na to ptala?" zeptal se mě, načež jsem jen zakroutila hlavou a pozvedla rameny.

„Říkala ti něco? To by jí totiž bylo dost podobný" zajímal se.

„Trochu" řekla jsem.

„Bože, to je kráva" zamumlal si jakoby sám pro sebe.

„A co?" dodal.

„Šla jsem vrátit Marcusovi kšiltovku a ona tam byla s ním, jenže to jsem ještě neměla vůbec tušení, s kým mám tu čest. Kdybych to věděla, nešla bych tam. A ona na mě z ničeho nic vyštěkla, ať jdu za tebou, že mě jistě postrádáš" osvětlila jsem mu celou situaci.

Zakroutil hlavou a protočil očima.

„Náš rozchod brala hodně špatně a očividně se přes to ještě úplně nepřenesla" řekl.

Chudáček naše malá Lauren.

„Má komplexy z toho, že jsem šťastnej s někým jiným" dodal.

Tyhle jeho slova mě popravdě dost zahřála u srdce. Není nic krásnějšího, než slyšet, že je se mnou šťastný.