Numb // h.s.

22 dní předtím

Ze spánku mě vyruší hlasitá hudba a jemné chrápání osoby, která mě tiskne k sobě. Mermomocí se snažím vymotat z objetí a nevzbudit ho. Potichu zanadávám, když si vzpomenu, že člověk, který mě tak pevně držel, byl Harold. Pomalu se přes něj snažím přelézt.

„Proč se tak moc roztahuješ, proboha," zeptám se tiše spícího Harryho.

„Aby to bylo zajímavější," řekne hluboký chraplavý hlas. Vypísknu a spadnu na podlahu. Chvíli tam ležím a čekám, až se Styles uklidní.

„Tak teď když ses pobavil, bys mi mohl pomoct. Nemyslíš?" řeknu naoko naštvaně, ale on to pochopí po svém a smát se okamžitě přestane. Vyskočí na nohy a pomůže mi nahoru.

„Ještě omluvit ses zapomněl," i ve tmě můžu vidět jeho zmatený výraz.

„Já... Promiň," fascinovaně se na něj dívám.

„A taky jsi zapomněl, že mi dlužíš to nový tričko," odmlčím se a přemýšlím, co dalšího vymyslím, „jo a málem bych zapomněla na tu věc s tím-"

„Jo, už to chápu, dobrý dobrý..." přeruší mě, „dlužím ti toho hodně," zvláštně se na mě podívá, „ale ty mi toho dlužíš mnohem víc," nestihnu nic namítnout, protože mě políbí. A ne tak jako předtím. Políbí mě dlouze a procítěně. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, a odstrčím ho.

„Co-co přesně tohle má znamenat? Co si myslíš, že z toho bude?" rozhodím ruce a čekám na jeho odpověď. Jen bouchne pěstí do zdi a mlčí.

„Přesně... Nic z toho nebude," povzdychnu si a prohrábnu vlasy, „takže pokud mě omluvíš, půjdu se podívat, co dělají dole," prudce otevřu dveře a vyběhnu ven. Zevnitř ještě slyším nadávání. S divnou náladou sejdu schody a snažím se najít nějakou známou tvář.

„Proboha, Connorová, vezmi si něco na sebe!" otočím se, když uslyším za zády Taylorův hlas, „kdo se na to má dívat? Chceš snad, abychom tady všichni zemřeli zhnusením?" protočím oči, ale on pokračuje ve svém monologu, „přece nemůžeš bejt tak krutá!"

„Dobrý, dobrý, chápu... Jdu se oblíknout," poplácám ho po hlavě a chci odejít, ale on mě chytne za ruku a zatáhne do nejbližšího pokoje.

„Co s tím všichni máte?!" rozčílím se. Taylor se na mě divně podívá, ale rozhodne se to neřešit.

„Co se to děje? Kde jsi byla celý odpoledne? A kde byl Harry? Kde JE Harry? A co máš s mým bratrem? A jak si to vůbec představuješ?" naštvaně rozhodí ruce a já se zmůžu jen na otevření pusy.

„Radši mi odpověz a nečum na mě jak vosel," vzdychnu a posadím se na zem. Opřu si hlavu o dveře.

„Co ti mám odpovědět, když sama nevím a nechápu nic," zoufale si zatahám za vlasy a křečovitě zavřu oči. Slyším, jak si Tay sedá vedle mě.

„Tak začni třeba s tím, kde jsi sakra byla celý odpoledne a vlastně i večer."

Řekla jsem mu všechno, kompletně. Přece jenom i přes všechno je to stále můj nejlepší přítel. Fascinovaně se na mě dívá a nic neříká. Po chvíli mi to nedá a já se ho zeptám.

„Řekneš něco?"

„Asi že jsem to nečekal...," odmlčí se, „nebo teda čekal, ale spíš tomu nechtěl věřit," divně se na něj podívám a nakrčím nos.

„Nedává to smysl, že ne?" zeptá se a já jen přikývnu. Chvíli se na sebe díváme a pak se začneme smát.

„Kolik je hodin?" zeptám se, když se uklidníme, a já se opřu o zeď.