Posadím se a promnu si spánku. Moje hlava mi dává jasné signály, že jsem to včera lehce přehnala. Rozhlédnu se po pokoji a s radostí můžu prohlásit, že jsem doma. Jenže jak jsem se sem dostala? Chci se zvednout z postele, když mojí pozornost upoutá noční stolek. Leží na něm tác s jídlem, práškem a pomerančovým džusem. Ušklíbnu se, když najdu pod práškem papírek ‚sněz mě' a pod sklenicí s džusem ‚vypij mě'. Je mi naprosto jasné, díky komu jsem skončila doma v posteli a ne někde pod barem.
Když se nasnídám a osprchuju, přejdu jenom ve spodním prádle do obýváku. Můj původní plán dívat se na televizi, je přerušen ve chvíli, kdy zjistím, že Harry sedí na barové stoličce v kuchyni. Vypísknu a zakryju si tělo. Přesně ve chvíli, kdy já vypísknu, Styles si přiloží šálek kávy k puse. Myslím, že si každý dokáže představit, jak vypadá následující scéna. Káva není v Haroldovi, nýbrž na něm a všude po zemi. Taky nutno podotknout, že už nesedí na stoličce, ale na zemi.
„Zbláznila si se?!" vykřikne. „Nemůžeš vejít do místnosti a takhle děsit lidi!" stojím na místě jako solný sloup a pořád si zakrývám tělo.
„Můžeš dát ty ruce dolů, viděl jsem všechno. Převlíkal jsem tě, nepamatuješ si to?" otevřu pusu do O a v rozhořčení zapomenu na to, že nemám oblečení. Přejdu k němu a vlepím mu facku.
„Tomu říkáš vděčnost?!" vyprskne na mě a vstane. Jen protočím oči a založím si ruce na prsou. Zamračeně se na něho dívám, aby pochopil, že převlékat někoho bez jeho svolení není fajn ani v pohodě. Mávne nade mnou rukou a radši se zaměří na svoje triko. Se znechuceným obličejem si ho odlepí od těla.
„Nemáš nějaký tričko?"
„Víš, že tvůj byt je o pár metrů vedle, že jo?" zeptám se ho s vytaženým obočím. Zamračí se a hodí po mně svoje bílé, tedy teď už hnědé, tričko. Opět se posadí k baru a dál popíjí ten zbytek kávy, který nevylil na zem. Fascinovaně na něho koukám. Radši jen zavrtím hlavou a jdu zpět do pokoje, kde se oblíknu a najdu něco podobné tričku, co tu nechal Taylor. Přejdu do kuchyně a podám mu ho. Vezme si ho na sebe, ale neřekne ani ň. Neodpustím si poznámku, když hadrem suším podlahu.
„Říká se ‚děkuju',"
„Já vím," ušklíbne se a hodí do sebe poslední kapky kávy. Pro mě je ale poslední kapka tohle, a tak mu vytrhnu hrnek z ruky a ukážu na dveře. Kdyby pohled zabíjel, už bych tu nebyla. S prásknutím dveří Harry mizí a jediné, co tu po něm zůstane, je nepořádek na zemi a pocit, že jsem to tentokrát přehnala.
Když mám vše uklizeno, prohledávám si věci, jestli mám všechno. Najdu telefon a nějakou chvíli rozmýšlím, zda to mám udělat. Nakonec si povzdychnu a začnu psát.
Laila: Děkuju za snídani a záchranu.
OtravaNo1: Někdy jsi vážně nesnesitelná a nechápu, proč tě mám rád.
Víte, jak poznáte, že je něco špatně? Když Harry nenapíše ani jednoho smajlíka.
Laila: Nebuď naštvanej. S tebou to taky není procházka růžovym sadem :*
OtravaNo1: To možná ne, ale je mi jasné, že takové procházce se mnou bys neodolala ;) xoxo
Usměju se sama pro sebe, když se mi na displeji zobrazí tahle zpráva.
ČTEŠ
Numb // h.s.
Fanfiction"Ne." "Proč ne?" "Protože ty." "A co je na mně tak strašně špatnýho?" "Nemám ráda tvoje kábáty." "A já tvoje obočí." • Příběh plný sarkasmu, květin a neopětované lásky. ** Cover od úžasné @Roniexx. Ještě jednou ti tímto děkuju!
