Už dlouho se mi nestalo, abych vstala a i s věděním, že mě čeká hromada práce, měla dobrou náladu. Poslouchám hudbu a prozpěvuju si. S pevným rozhodnutím, že dnes mě nic nerozčílí, vypnu sporák a s poslední palačinkou se odeberu na balkón. Schválně nechám otevřené dveře, abych písničky slyšela. Zapomenu na všechno kolem a začnu zpívat nahlas.
„Blow a kiss, fire a gun, all I need is someone to lean on!" zamrznu, když slyším, jak se ke mně někdo ke konci přidal. Ten někdo je samozřejmě Harry. Zasměje se a pak lehce zatleská.
„Neřekl bych, že umíš zpívat," ušklíbnu se.
„Já bych to ani zpěvem moc nenazývala," zaujme svojí typickou pózu a opře se o balkón. S úsměvem se na mě dívá a vyloženě mu nevadí, že je polonahý.
„Pěkný boxerky," neodpustím si poznámku při pohledu na jeho směšně velké bílé boxerky se srdíčky. Ukousnu si palačinky, ale pohled mi spadne na Harryho.
„Chceš?" nadšeně kývne a nahne se, co nejvíc to jde. Udělám to samé co on, ale nedosáhneme. Přemýšlím, co udělat a nenapadne mě nic jiného, než po něm palačinku hodit. To ale nečeká a palačinka sice skončí na jeho balkóně, ale ne v jeho rukou.
„Tak jsi dement? Proč jsi to nechytil! Taková škoda," řeknu a smutně koukám na chutnou snídani, co leží na zemi.
„Mělas mě varovat! Nemůžeš po člověku hodit palačinku a čekat, že to chytí!" sebere ji ze země a mrskne ji po mně zpět. Chci mu to vrátit, ale pak mi dojde, jak moc absurdní tahle situace je. Dva lidi, co na sebe křičí a hází po sobě palačinky. Vyprsknu smíchy. Harrymu to netrvá dlouho a po chvíli se taky přidá. Když se uklidním, utřu slzy a i s talířem stále plným palačinek odejdu. Slyším jen zmateného Harryho volat moje jméno. Vyjdu ze dveří a jenom v kraťáskách a tílku si to štráduju přes chodbu k jeho dveřím. Zazvoním a čekám. Po chvíli slyším kroky a odemykání dveří. Nechápavě si mě prohlídne.
„Myslela jsem si, že bude jednodušší, když budeme ve stejný místnosti," zaculím se a dám mu pod nos talíř s palačinkami. Nejdřív se podívá pochybovačně na mě a následně na palačinky jako by nevěřil vlastním očím. Pak mi ale s úsměvem otevře dveře a rukou naznačí, abych šla dovnitř. Až teď jsem měla pořádnou šanci si prohlédnout, jak si to tady uspořádal.
„Ještě to nemám dodělané," řekni mi, když si všimne, jak se rozhlížím. Dovede mě až na balkón, ale tam s ním nejdu. Spokojeně se uvelebím na Harryho posteli a dívám se něj. Pobaveně stojí ve dveřích, ale pak jde za mnou a vezme si palačinku z talíře, který leží na mém břiše. Usmějeme se na sebe a v tichosti si vychutnáváme snídani. To ale Harold nevydrží dlouho a opět se na něco zeptá.
"Dáváš mi šanci?"
**
Lidičky, zabijte mě..
Tenhle díl je tak strašně moc tragickej, že se mi z toho chce plakat. Vůbec mi to nejde. Píšu to v podstatě celej den a vyleze z toho tohle. Těším se, až se dostaneme k něčemu zajímavějšímu, protože tohle mi moc nejde :D.
Opět budu vděčná za jakékoliv hodnocení! <3
-Lucy xx.
ČTEŠ
Numb // h.s.
Fanfiction"Ne." "Proč ne?" "Protože ty." "A co je na mně tak strašně špatnýho?" "Nemám ráda tvoje kábáty." "A já tvoje obočí." • Příběh plný sarkasmu, květin a neopětované lásky. ** Cover od úžasné @Roniexx. Ještě jednou ti tímto děkuju!
