Numb // h.s.

9 dní předtím

Harryho jsem celý den neviděla. Chtěla jsem se mu omluvit, ale vyhýbal se mi. Popravdě, není se čemu divit. 

S povzdechem dosednu na lavičku v parku. Jen doufám, že si neuženu zápal plic, nebo nějakou typickou nemoc pro zimní období.
Znuděně a znechuceně pozoruju zamilované páry. Člověk by čekal, že aspoň v zimě budou zalezlí vevnitř a péct vánoční cukroví. Nebo co na Vánoce zadaní obvykle dělají. 
Po nějaké chvíli mě to přestane bavit a rozhodnu se, že mi přece jen nějaká ta sklenička alkoholu prospěje. A taky zahřeje. Mám pocit, že zmrznu. 

Projdu kolem několika podniků, ale ani jeden mě nezaujme. Když už jsem smířená s tím, že si prostě něco objednám na pokoj, narazím na útulně vyhlížející hospůdku 'Cheri'. Kysele se zašklebím při vzpomínce na Harryho a jeho větu po příletu. Zakroutím hlavou a vejdu dovnitř. Přivítá mě teplo a vůně skořice. Sednu si k baru a čekám, až si mě někdo všimne. Po nějaké chvíli ke mně přijde starší pán a spustí na mě francouzsky. Trapně se usměju. 

"Víte, nejsem odtud. Mluvíte anglicky?" jeho vřelý úsměv asi odešel na dovolenou a vystřídala ho čirá nenávist. Z jeho pohledu mi přejede mráz po zádech a já se marně snažím vzpomenout na nějaké základy francouzštiny, kterou jsem měla rok na škole. Koktám největší kraviny, které mě napadají. Celou situaci zachrání hluboký hlas, který promluví francouzsky. 

"Deux whiskey s'il vous plaît," otočím hlavu o a úžasem mi padá brada. Fascinovaně se dívám do Harryho unavených očí. Smutně se na mě usměje a ujme se stoličky, která se nachází hned po mé pravici. 

"Tak jsme se zase našli, co?" prolomí ticho, když před nás neochotně postaví dvě whiskey. Donutím se ke křečovitému úsměvu na znamení díku, ale to mě hodně rychle opustí, když se na mě zamračí. Hodím obsah sklenice do sebe, abych našla odvahu Harrymu vůbec odpovědět. 

"To teda jo," řeknu lehce přiškrceně, když mi tekutina sjede do krku. Mávnu na něho a vytáhnu bankovku, aby měl dostatečnou motivaci mi znovu nalít. Když on může být hulvát, proč ne já? Harry mou strategii okopíruje a během pár sekund před námi stojí znovu dolité sklenice.

Odvážím se na něho podívat a i během té chvíle stihnu obdivovat jeho profil tváře. Nevím, čím to je. Jestli chvilkovou slabostí, nebo tou atmosférou, která je mi tak věrně známá. Ale právě tady a právě teď chápu, proč ho všechny ženy milují. Proč je tak úspěšný model. A tak mi zbývá jen jedna věc, kterou moc nechápu. Moc? Vlastně vůbec. Proč já?

"Cože?" ovšem, že jsem to řekla nahlas. 

"Proč já?" zopakuju svou naprosto stupidní otázku a zvědavě si ho prohlížím. Sleduju jeho reakce. Ze zmateného na zamračený a ze zamračeného na užaslý. 

"Víš, že já sám nevím?" hořce se uchechtne a napije se. Nějak nemám slov a tak jen pokývám hlavou a radši si hraju se skleničkou. Když se místností rozezní tóny mé oblíbené písničky, rty se mi samovolně stočí v úsměv. Zavřu oči a začnu si skladbu užívat. Cítím na sobě intenzivní pohled a tak je znovu otevřu. Je na něm vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Pak se najednou zvedne ze stoličky a natáhne ke mně ruku. Zmateně se na něho dívám, ale i přesto ho za ni beru a také slézám dolů. Pevně mě stiskne jako by se chtěl ujistit, že mu neuteču. Zastaví se uprostřed parketu a já se k němu automaticky přitisknu. Pohybujeme se do rytmu hudby a necháváme se unášet líbivými tóny kytary a hlasu Beth. 

Opět mě zahnal do úzkých. Opět nevím, čím to je. Jestli jeho dokonale zelenými očima, nebo jeho rty v úrovni mých očí... Ale jednou věcí jsem si zatraceně jistá. 

Líbá jako ďábel.