Numb // h.s.

30 dní předtím | part 1

"Au!"

"Pardon!"

"Dávej bacha, kam šlapeš, nemehlo!"

"Omlouvám se!"

"BACHA!"

"Sorry!"

Hlava mi jde kolem. První den v práci a já už dokázala šlápnout na nohu několika lidem. Jeden chlapík díky mně dokonce poztrácel pár papírů. Nechápu, jak se tady může někdo vyznat. Zastavím se na konci chodby, kterou procházím už po třetí. Letmo se podívám na hodinky, které ukazují 9:10. Výborně. 40 minutové zpoždění. Tímhle neudělám dobrý dojem. Zoufale rozhodím ruce a povzdechnu si. Otočím se, plně rozhodnutá, že to vzdávám. Ani to ale nemůžu mít jednoduché, a k mé radosti do někoho opět vrazím. Dotyčný si na sebe vylije kávu a mně vypadnou všechny papíry, které držím v ruce. Groteska by z toho byla dobrá. Shýbnu se, abych posbírala všechno, co spadlo. Přeruší mě hlubší hlas s britským přízvukem.

"Nemůžeš dávat pozor?! To je oblek od Armaniho! Měla jsi štěstí, že to bylo Frappé!" zvednu hlavu za účelem omluvy, ale on mluví dál.

"Jako by nestačilo, že mám zpoždění! Teď ani nemám v čem fotit!" při slově fotit zbystřím.

"F-fotit?" podívá se na mě jako na lehce retardovaného jedince. A není se čemu divit.

"Co myslíš, že bych tu jinak dělal? Asistenta? Ale no tak," ušklíbne se a já musím nad jeho namyšleností zvednout obočí.

"Na co koukáš? Uhneš mi z cesty? Ježiši, lidi jsou tak pitomí" nejsem schopná ze sebe vydat hlásku, natož se pohnout. Protočí tedy oči a chce mě obejít.

"Počkej!"

"Chceš se mi omluvit?"

"Co?" lehce se zarazím, "Ne. Jen se chci zeptat, jestli nevíš, kde najdu kancelář Anny Wintour... Měla bych fotit, ehm-" podívám se do papírů, abych mu zjistila jméno modela. "Harryho Stylese."

Divně se na mě podívá.

"Já jsem Harry Styles," no to snad ne, "a Anna Wintour je ředitelka."

"No nepovídej!" prohodím sarkasticky.

"Kde bych jí našla?" zkusím to znovu trochu jedovatějším tónem. Hodnou chvilku mlčí a zvažuje, jestli mi to řekne. Pak se ušklíbne, složí ruce za záda a hlavu nakloní na stranu.

"Až poprosíš," se zaujetím ho pozoruji a uvažuji, jestli si ze mě jenom střílí. Po důkladném promyšlení celé situace, mi dojde, že to je doopravdy myšleno vážně. Promnu si spánky a pak tiše řeknu to, co požaduje.

"Prosím.."

"Nahlas."

"Prosím!" sebevědomě se ušklíbne a prstem ukáže na strop. To mě taky mohlo napadnout. V duchu prokleji svojí stupiditu. Kývnu mu na znamení díky a vlezu do výtahu. Netrpělivě čekám, až se zavřou dveře. Ještě předtím stihnu zachytit jeho úsměv od ucha k uchu.

"Uvidíme se za chvilku, neznámá dívko, co mi zničila oblek a neomluvila se," jakmile to dořekne, dveře cinknou a výtah se dá do pohybu.

"Bože, to je ale idiot."