Numb // h.s.

17 dní předtím

Harry's p.o.v

Probudím se s neuvěřitelnou bolestí hlavy. Mám takový dojem, že mi každou chvíli praskne. Pomalu se zvednu a snažím se zaostřit vidění. Vůbec netuším, jak jsem se dostal domů. Chytnu se za hlavu a na čele si nahmatám obrovskou bouli.

„Co to-"

„Jo, ehm... Za to se omlouvám," promluví někdo. Trochu sebou trhnu, když zjistím, že je to Laila.

„Co děláš u mě v bytě?" divně se na mě podívá. Rozhlédnu se a zjistím, že já jsem ten, co je špatně.

„Oh," řeknu jenom.

„Jo. Oh," zopakuje a podá mi skleničku s džusem. Vezmu si to od ní a očima jí poděkuju.

„Pamatuješ si něco ze včerejška?" přeruší ticho a já se snažím vzpomenout si.

„Kromě toho, že jsem se opil? Ne," pokrčím rameny jako by nic.

„Aha," stiskne rty k sobě a mně je hned jasné, že něco není v pořádku.

„Co jsem udělal?" zeptám se tichým hlasem. Jen zavrtí hlavou.

„Bude lepší, když to necháme takhle," promne si kořen nosu a já si všimnu čísla na její ruce. Díky tomu se mi vybaví střípek z večera.

flashback

Sedím v zadním boxu a pozoruju lidi, jak se baví. Hořce do sebe kopnu panáka. Svět kolem mě vidím dvakrát. Už ani nevím, kolik jsem toho vypil. Vstanu a s úmyslem jít pro dalšího, se rozejdu k baru. Všechny svoje pohyby zastavím, když uvidím Lailu. Sleduju její rozhovor s barmanem. Mou mysl zatemní žárlivost a moje nohy se dají samy do pohybu. Vidím, jak se na sebe usmívají, což mě nakrkne ještě víc. Když od ní odejde, přijdu k ní blíž. Všimnu si, jak mu kouká na zadek. Ještě víc se zamračím, ale snažím se to na sobě nedat znát.

„Neposlintej to tu," zašeptám ji do ucha a ona sebou cukne.

„Co to proboha-" obrátí na mě hlavu a vrhne na mě nemilý pohled.

„Tohle je nějaký vtip? Jak jsi mě našel?" zmateně se podívám kolem sebe.

„Ne, vážně... Sleduješ mě?" protočím oči a udělám krok.

„Fakt si občas až moc věříš. Víš o tom?" řeknu a sednu si na stoličku vedle ní. Mávám na barmana. Laila si přikryje obličej rukama a já se samolibě usměju.

„Rád bych si objednal!" vykřiknu a zamračím se. Barmanovi se vyloženě nezdá, že sedím vedle ní.

„Drž hubu, Harolde. Ztrapňuješ mě," zasyčí na mě. Chytím se za srdce a jsem rozhodnutý udělat scénu.

„Já že tě ztrapňuju?" zalapám po dechu a podívám na barmana, který se tam objeví, „věřil bys tomu? Já ji prej ztrapňuju! No tak to mě poser!" vidím, jak se hodně snaží mi jednu nevrazit. Znovu se pro sebe usměju.

„Hele kámo, buď si něco objednej a potom se pakuj, nebo si nic neobjednávej a jdi rovnou,"

Když si přehraju vše, na co si vzpomínám, kousnu se do rtu a položím ji jednoduchou otázku.

„Nikoho jsem nezbil, že ne?" bojím se na ni podívat, tak radši zkoumám skleničku.

„Ne, ale myslím, že i to by bylo lepší, než to, cos křičel pomalu na celý bar," řekne poněkud chladně a já nahlas polknu. I když si nic nepamatuju, je mi jasný, že tentokrát jsem to přehnal.

„Já...," odmlčím se, protože nemám, co říct. Hořce se usměje a podá mi talíř, na kterém leží vafle.

„Děkuju," usměju se na ní a doufám, že aspoň to nějak pomůže. Mamka vždy říkala, že svým úsměvem lidem zvedám náladu. Obávám se ale, že na Lailu to efekt nemá. Zachová si kamennou tvář a vytratí se z místnosti. Co nejvíc potichu sním vafli a vydám se vrátit nádobí, co jsem ušpinil. Položím to na linku a hledám oblečení.

„Máš to tady na gauči," řekne z koupelny. Kývnu, i když mě nemůže vidět a nasoukám se do věcí. Za chvíli ke mně přijde a podá mi mokrý šátek.

„Dej si to na hlavu," odmlčí se, „tohle ti dlužím," usměje se. Ale je až moc poznat, že jenom ze zdvořilosti. Můžu říct, že je vyčerpaná. Nebo zklamaná?

„Lailo... Sice nevím, co jsem udělal, ale mrzí mě to," jen stáhne rty do jedné linky a nic neříká. Sklopím hlavu a v ruce stále držím šátek. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Myslím, že bys měl jít," řekne nakonec a otevře mi dveře. Dívá se všude možně, jen ne na mě. Potichu si povzdychnu, vezmu si kabát a vyjdu ven. Chci se otočit, ještě něco říct, ale dveře se zavřou a já se nezmůžu na nic. Možná tak na ně tupě zírat a litovat toho, že jsem včera někam šel.