Prudce otevřu oči a tiše se modlím, aby se mi včerejšek jen zdál. Zírám do stropu a opatrně rukou šmátrám po posteli. Strnu v pohybu, když se moje ruka dotkne kůže. Semknu rty a sevřu oči. Potichu zanadávám a proklínám se. Pomalu otočím hlavu, abych se doopravdy přesvědčila, že to nebyl sen. Když vidím kudrliny, moje naděje na sen padají. Vydechnu zadržovaný vzduch a promnu si kořen nosu. Co teď? Co teď? CO TEĎ? Moje myšlenky jsou jeden velký chumel a já se nedokážu soustředit na jedinou věc. Všechno se tím komplikuje. V mysli se proplesknu za svou stupiditu.
Pozvolna odhrnu peřinu a odhodlávám se k útěku. Ovšem když položím nohy na podlahu, zavrže. Zamrznu v pohybu. Napínám uši a modlím se ke všemu božstvu, který existuje, aby se nevzbudil. Po pár sekundách ticha se mi uleví a já pomalu vstávám. To mi ovšem během pár sekund znemožní dvě velký ruce na bocích. Vypísknu a spadnu zpět do postele.
"Nikam nepůjdeš, kovbojko," zamumlá mi chraplavě do vlasů a přitáhne si mě k sobě. Přejede mi mráz po zádech. Nic neříkám, jen tak ležím a vymýšlím, jak se z toho dostat.
"Jsi přišla o hlasivky?" přesune se blíž k mému uchu, takže efekt jeho hlasu je ztrojnásobený. Lehce mě pošimrá v podbřišku a já se zavrtím. Uchechtne se a ještě víc si mě přimkne k jeho tělu. Hned mi dojde proč to udělal.
"Jsi hroznej parchant, víš to?" řeknu mu.
"Vím," zasměje se a nosem se mi zamuchlá do vlasů. Snažím se od něho odtáhnout.
"Kam mi pořád utíkáš?" zanaříká.
"Daleko," odpovím mu. Využiju jeho nepozornosti a vyklouznu mu z náruče. Rychle uteču z pokoje a zavřu se v koupelně. Opřu se o dveře.
"Lailo?" zakřením se, když zaslechnu, jak klepe na dveře.
"Otevři. Prosím."
"Lailo, neblázni..," zoufalost v jeho hlase mi moc nepomáhá, "přece se nestalo nic tak špatnýho... Neříkám, že to nic neznamenalo, ale snad si mě nemusíš hned brát."
"Nic to neznamenalo," píchne mě u srdce, když to vyslovím, "nezáleží mi na tobě," ke konci věty mi trochu selže hlas. Koušu se do rtu a poslouchám to zničující ticho z jeho strany.
"Dobře," a pak už jen slyším vzdalující se kroky a zavření dveří.
Bože. Já jsem ale kráva.
*
... Jsem tragická, já vím. Všechno to vím. Už ani nemá cenu omlouvat mojí (ne)aktivitu, protože je to marný.
Nebudu vám už nic slibovat, na moje sliby není přeci už nikdo zvědavej :DD. Jen mi držte palce, ať to dokončím (a hlavně, aby to mělo hlavu a patu).
Miluju ty, co se mnou zůstali a přeju vám, ať se máte krásně!
-Lucy, xx.
ČTEŠ
Numb // h.s.
Fanfiction"Ne." "Proč ne?" "Protože ty." "A co je na mně tak strašně špatnýho?" "Nemám ráda tvoje kábáty." "A já tvoje obočí." • Příběh plný sarkasmu, květin a neopětované lásky. ** Cover od úžasné @Roniexx. Ještě jednou ti tímto děkuju!
