Jmenoval se Kovy

1*

Kostelní hodiny zrovna odbíjely třetí hodinu, když jsem vycházela z budovy školy. Sněhové vločky dopadaly na zem, pokrývaly střechy a tvořily nádhernou atmosféru. Štědrý den se blížil rychlým klusem. Už brzy nám měl v obýváku svítit voňavý smrček a cukroví mělo zdobit svátečně prostřený stůl. Loudavým krokem jsem se blížila k našemu bytu v promoklých teniskách. Nepočítala jsem s tím, že se z nebe spustí bílá pokrývka. Ráno bylo nebe modré bez žádného mráčku, takže když se těsně po obědě zatáhlo a začala chumelenice, nadávala jsem si za to, že jsem se dnes natáhla po bílých teniskách. Cesta mi ubíhala kupodivu rychle, i když to bylo možná tím, že jsem přemýšlela nad vánoční přípravou. Dokonce jsem úspěšně ignorovala fakt, že mi asi mrazem odpadnou prsty na nohou. Jakmile jsem spatřila dveře od mého domova, už jsem si vytahovala klíče, díky kterým jsem se rychle dostat do tepla. Se zívnutím a velkou opatrností ze strachu z náledí, jsem doběhla ke dveřím a bez váhání vkládajíc klíč do zámku, vyběhla do třetího patra jako laňka.

Při vstupu jsem z nohou skopla tenisky, promoklé ponožky a kabát následoval jak šálu, tak i tmavou čepici s logem, kterou jsem minulý rok našla pod stromečkem. Opravdu jsem se těšila na tyto svátky. Milovala jsem ty časy s rodinou u krbu a sladkým cukrovím na stole. „Ahoj!" křikla jsem na celý byt. Prošla jsem kolem pohovky, na které ležel malý Vodopád a zmizela v pokoji. Vzdala jsem to, nikdo doma nebyl. Radši jsem šla dospat to, co jsem dnes ráno zameškala.

Pavlův pohled:

Po dlouhém dni jsem konečně byl zase doma. Přednášky se protáhly do pozdních odpoledních hodin a já měl co dělat, abych neusínal nad probíraným učivem. Strhl jsem si z krku šálu a společně s kabátem ji pověsil vedle dalších věcí. Boty jsem založil do botníku mezi další tenisky a s taškou přes rameno se rozešel do obýváku. „Čau!" pozdravil jsem tiše Vláďu, který stál u plotny. Trochu jsem se divil, že náš byt již nevzplanul. „Čau! Tak co škola?"

„Odkdy tě zajímají takové věci?" podivil jsem se mu. „Máš pravdu," ušklíbl se na mě a otočil se zpátky k plotně. Zřejmě si vařil pozdní oběd nebo také brzkou večeři, ale musím přiznat, že to vonělo dobře. Dokonce napříč tomu, jaké nemehlo Vláďa v kuchyni je. „Už je Lucka doma?" natáhl jsem se pro sklenici a napustil si do ní trochu vody. Celý den jsem nic nepil, takže doušek čehokoliv jsem v tu chvíli uvítal. „Co já vím,"

„Co jsi to uvařil?"

„Měl jsem chuť na palačinky, ale recept byl moc zdlouhavý. Tak jsem si udělal nějakou omáčku ze sáčku, co jsem našel tam ve spíži," kývl k bílé skříni a opatrně vložil do úst světlou omáčku. Tipoval bych sýrovou, ale tak kdo ví. „Půjdu se kouknout po té Lucce, užij si jídlo!" popřál jsem mu a zmizel v mém pokoji.

Pohled Lucky:

„Ahoj Marťo!" začala jsem mávat rukama na svého bratra do webkamery, s úsměvem od ucha k uchu. „Lucko!" zapištěl jako malé děvčátko a opětoval mi můj šílený úsměv. Zřejmě to máme v rodině, jinak si to vysvětlit totiž nedokážu. „Tak co, zlobí tě kluci? Protože jestli ano, tak-"

„Ne! Dobrý!" zasmála jsem se jeho starostlivosti. Bylo to milé a kupodivu byl takový už od začátku. Starší bratr. Nikdy by nenechal na svou mladší sestřičku dopustit. „A co doma? Stýská se vám alespoň?"

„Děláš si srandu, Lucko? Ano, a strašně moc! Víš, jaká je tady bez tebe nuda!?" odfrkl si znuděně. „Máš přeci Youtube, ty se nemůžeš nudit"

„Štěstí, že jsi mi to připomněla" odbočil od našeho tématu. „Mohla bys přijet? Můžu natočit video s mojí malou sestřičkou a nejlepší kamarádem"

„S jakým kamarádem?" udiveně jsem cukla obočím. „S Kovym" vypískl nadšeně a podepřel si rukama hlavu. Viděla jsem, jak mu v očích prskají malé jiskřičky radosti. „Dobře, zavoláme si a domluvíme se, ano?"

„Jo!"

Zdravím své čtenáře!

Fanfikci právě opravuji a přepisuji. Pokud v názvu uvidíte tuto značku *, tak to znamená, že je část již opravená. Doufám, že se vám nová verze bude líbit.

TERIRA