Jmenoval se Kovy

4. část

Ležela jsem na pohovce, hlavu jsem měla opřenou o Pavlovo stehno a nohy přehozené přes okraj pohovky. Ruce jsem měla ve vzduchu a pevně v nich svírala mobil. Projížděla jsem Instagram a Twitter. Za posledních pár dní se nic moc nestalo, což je celkem blbý. Dost jsem se nudila...

„Úsměv" vyrušil mě z projíždění sociálních sítí, neznámý hlas. Palcem jsem zamkla mobil a ruce svěsila k tělu. Zvedla jsem pohled od ležícího mobilu na mých stehnech a přesměrovala ho na dotyčného. I když jsem nepoznala o koho se jedná uculila jsem se do hledáčku fotoaparátu.

„Ehm... T-tvé jméno?!" šeptla jsem, když odhalil svůj obličej, který byl doteď zahalen fotoaparátem. Přede mnou stál celkem vysoký, dobře stavěný hnědovlasý kluk s kaštanově hnědýma očima.

„Marty" odpověděl a neodpustil si úsměv, který by mě dostal do kolen, kdybych neležela. Podal mi ruku. Já ji příjmula a lehce jí potřásla.

„Já jsem Lucka" nezapomněla jsem se slušně představit.

„Jsi tu poprvé?" zeptal se jakmile jsem dořekla poslední slovo.

„Ano..." hlesla jsem, ale na ústech mi stále ležel poťouchlý úsměv, nevím proč, ale nemohla jsme se ho zbavit.

„Než se Blazer probudí, nechtěla by jsi tady provést?"

„Ou... J-jo jasně" odpověděla jsem trochu nervózně. Bylo na něm něco ehm... jiného, ne jako špatně jiného, ale dobře jiného. No pokračujeme... Opatrně jsem se zvedla z rudě, kožené pohovky a věnovala Pavlovi lehkou pusu na ústa. Spinkal jako miminko... Do ruky jsem vzala mobil a odešla s Martym.

***

„ ...no a potom jsem měla na dva týdny ruku v sádře" dopověděla jsem historku a dostala záchvat smíchu společně s Martym. Rozuměla jsem si s ním...

„A jak jste se vůbec seznámili s Pavlem" prohodil, když mezi námi zaujalo místo trapné ticho.

„Díky bráchovi... Jednou jsem byla s ním, MenTem a Vadimem na jedné akci. Byla to polštářová bitva s fanoušky. No, ale mně to moc nebavilo. To víš hromada lidí to nebylo nic pro mě. A tak jsem se šla schovat do jednoho stánku. Pavel se tam zrovna také schovával a tak jsme hodili řeč..."

„Dojímavý příběh" uchechtl se a ukazováčkem si setřel imaginární slzu. Najednou se jeho oči zajiskřily a na tváři se mu objevil sladký úsměv.

„Co je?!" zeptal se. Šlo slyšet, že dělal vše pro to, aby se tam nesvalil smíchy na zem. Pokrčila jsem ramena a vrátila je do rovnoměrné polohy.

„Nic" šeptla jsem na závěr. Znala jsem ho teprve 20 minut a už ho beru jako super kamaráda. Zvláštní :-)....

***

„Hele Honzo neviděl jsi Pavla?" zastavila jsem kluka s černým trikem, které mělo na zádech zelenou nažehlovačku MenT!

„Zahlédl jsem ho, jak jde s Ájou kolem záchodů" odpověděl.

„Dík" šeptla jsem, letmě ho objala kolem krku a zamířila směr záchody.

***

Otevřela jsem dveře na holčičí záchody a vešla do "místnosti". Opřela jsem se o zeď a tiše naslouchala. „Ach..." ozvaly se tiché vzdechy. (Teď jsem si uvědomila, že se to vlastně odehrává na 4fans. Kam chodí i 8 leté děcka. A do pr....) Na zemi u jedné z kabinek jsem uviděla černý vak, úplně stejný jako měla Fallenka! To snad ne!!! Přivřela jsem víčka k sobě a vyběhla ze záchodků.

***

Stála jsem opřená o zeď vedle záchodů a čekala, než Andrea a ten hajzl ráčí vyjít. Můj pohled zaměstnával mobil...

„Užila sis to?!" znechuceně jsem se zeptala Andrey, když jsem ji zaregistrovala v periferním vidění. „Ehm... asi jo!" odpověděla Andrea.

„Jak si mohl?!" křikla jsem, když se ukázal i Pavel. Nechápavě na mě hleděl.

„Co se děje?" zeptal se a položil ruku na mé rameno.

„Nech mě na pokoji" křikla jsem mu na zpět. Opět nechápavě hleděl...

Odešla jsem...

***

„Bráško mohla bych odjet?"

„Proč"

„Mám své důvody" šeptla jsem. Sklopila jsem zrak k zemi a v ruce muchlala malý kapesník.

„Hele za pár hodin jedeme na další zastávku. Jestli máš tam ehm... Ty problémy... tak ti dám kilo..." odpověděl jednoduše Martin, vzal mě za ruku a táhl do backstage.

„Ne! J-já... Pa-Pavel mě podvedl" poslední slovo jsem neslyšně šeptla, zlomil se mi hlas. Cítila jsem jak se na povrch derou slzy. Martin se mi zahleděl do očí a poté mě pevně objal.

„Sestři..." zhluboka se nadechl, dodal „To je mi líto, ale pochop nemohu odjet! Slibuji, že už jen jedna zastávka a jedeme domů. Hmm?" zašeptal, odtáhl se a palci vyzvedl mou bradu, tudíž jsem byla donucena zadívat se mu do očí. Tiše jsem vzdychla a snažila se vykouzlit úsměv. Dobře nádech- výdech a rychle mrkat! Šířilo se mou myslí... Zaklonila jsem hlavu, zhluboka se nadechla a začala zběsile mrkat.

„Hej Mar- Co se stalo?!" za mnou se ozval známý hlas. Dotyčný tam "vážně" chyběl. Rychle jsem sklopila hlavu a snažila se, aby se mi z očí nespustil další vodopád.

„Martine máš jít na pódium"

„Okej jdu, postarej se mi o sestru"

Chytila jsem Martina pevně za ruku. Podíval se na mě nechápavě. Zakroutila jsem hlavou na náznak "nechoď".

„Klid Lucko" šeptl, věnoval mi lehkou pusu na tvář a odešel.

„Lucko?!" zvedla jsem pohled od podlahy, která mi v tu chvíli připadala velice zajímavá a vzhlédla k dotyčnému.

„Co?" šeptla jsem a snažila se zašklebit. Ale ústa se mi zkřivily do smutného úsměvu a do očí se zase draly slzy.

„Co se stalo?!" zeptal se. Neodpověděla jsem mu. Objala jsem ho a snažila se, aby na jeho triko dopadalo minimum slz.

„Pavel" šeptla jsem, nadechla se a koktavě doplnila „F-Fal-Falenka". Pochopil, což byla v tu chvíli pro mě velká úleva, nemusela jsem mu tudíž vysvětlovat co se stalo...

***

Pavel: Co se stalo?! A kde jsi?! Chci si s tebou promluvit!

Me: Za 1. To by jsi měl vědět, co se stalo. Za 2. Má momentální poloha ti může být u pr*ele! Za 3. A já s tebou mluvit nechci, už nikdy!

Pavel: Lucko...

Me: -_-

Schovala jsem mobil do vaku a lehce se udeřila dlaněmi do stehen. Potřebovala jsem se odreagovat a přesně jsem věděla kdo mi s tím pomůže...

Jéj nový díl, konečně... doufám, že se líbil. Dejte hvězdičku, nebo zanechte komentář, obojí potěší. Toť vše pá...