Jmenoval se Kovy

2. část

Vzbudila jsem se okolo šesté hodiny ranní, díky digitálnímu budíku. Dlaní jsem ho rychle umlčela a zhluboka se nadechla, zatímco jsem se protahovala za zvuku křupajících obratlů mé páteře. Vedle mě si stále dřímal Pavel a vypadal, že dnes nemá v plánu z postele vytáhnout jedinou končetinu. Klasika. Naklonila jsem se k jeho kaštanovým pramenům a lehce ho políbila na odhalený spánek. Když spal, vypadal jako malé nevinné dítě, jednoduše roztomile. Opatrně jsem ze sebe odkryla teplou peřinu s modrým povlečením a vyběhla z pokoje. Neohrabaně jsem doklusala po studené zemi až k ledničce a vytáhla jsem z ní bílý jogurt na snídani. „Dobré ráno," prošla jsem pohotově kolem Vládi a vzala si z odkapávače jednu malou lžíci. Zabořila jsem ji do jogurtu a opatrně si vložila sousto do úst. „Dobré," zamručel nepříčetně. Mračil se jako kakabus, což u něj bylo velkým nezvykem. „Co tak mrzutě po ránu?" začala jsem vyzvídat. Neodpustila jsem si ani lehké dloubnutí do žeber s malým úšklebkem na tváři, za což mě propálil pohledem a proklel asi až do pátého kolene. Ale bylo to k nezaplacení. „Asi před hodinou jsem se probudil za zvuku plačícího dítěte!"

„Zase," nezapomněl rychle podotknout. Upil si ze svého šálku kávy a střelil po svém pokoji pohled, kterým by mohl zabíjet. Zrovna nad jeho pokojem má pokojíček pár měsíční dítě, které kvůli rostoucím zoubkům propláče celé noci i rána. Vzhledem k tomu, že stropy jsou zde velmi tenké, Vláďa slyší úplně všechno. Klidně bych se vsadila, že dokáže podle pláče poznat jaký zoubek mu zrovna roste. „Včera jsem si šel stěžovat a dopadlo to tak, že mi ta ženská práskla dveřmi před nosem. No není to absurdní?!"

„Takže jsi to nevyřešil,"

„Jo, nevyřešil! A teď jestli dovolíš dopiju si svou kávu a asi si půjdu hledat nové bydlení!" prskl otráveně a zmizel ve svém malém pokoji.

***

„Musíš jet k tomu bratrovi?" nadhodil z nenadání Pavel, zrovna když jsme se chystali vyjít z bytu na nádraží. Tmavý kabát jsem si přehodila přes ramena, kolem krku si uvázala velkou karmínovou šálu a na nohy si nasadila vysoké kozačky. Nepatřily zrovna mezi mou oblíbenou obuv, ale pořad bylo lepší smířit se s nimi, než mít úplně promoklé a promrzlé nohy. Po včerejším dnu jsem se již poučila. „Musím," odfrkla jsem si těžce a přehodila si přes rameno černou cestovní tašku. Jela jsem tam na pouhých několik dní a měla jsem nabaleno jako na několika týdenní výlet k moři. „Opravdu?"

„Ano, opravdu," políbila jsem ho něžně na líčko a naposledy si věnovala pohled v zrcadle. „Budeš mi chybět," obmotal své horké dlaně kolem mého pasu a přiložil své rty na kousek odhaleného zátylku. Věnoval mi několik krátkých polibku, které šimraly jako miliony malých motýlků. „Ty mně taky," usmála jsem se na odraz nás dvou a víc se opřela do jeho krásného objetí. Klidně bych s ním strávila celý den jen v objetí. Naplňovalo mě to jako nic jiného. „Ale no tak!" obořil se na nás Vláďa s miskou v rukách. „Snažím se tady jíst oběd!"

„Tak my jdeme!"

***

„Cože?!" vykřikla jsem a hleděla na něj. Nikdy jsem od nikoho neslyšela taková slova. V tu chvíli jsem doufala jen v to, že jde o špatný vtip. Jeho azurové duhovky se zaleskly, jako by v nich tančily malé jiskřičky. Ďábel. „Slyšela jsi! Žij si s ním překrásný život a zapomeň na to, co se stalo!" ušklíbl se nepatřičně. Ucítila jsem tlumenou ránu v hrudi. Mé srdce. Rozpadlo se na několik malých střípků a neznám nikoho, kdo by mohl ty pukliny slepit. Znechuceně jsem ho propalovala pohledem, a nakonec jsem hlasitě a opovrženě křikla „Polib si!"

„Stalo se," šeptnul. Jeho ústa se roztáhly do širokého úsměvu a z jeho hrdla vyšel nesnesitelný smích, kterým mi dával najevo svou výhru. Nezvládala jsem to. Nemohla jsem ho dál poslouchat. Otočila jsem se, chtěla jsem od něj utéct co nejdále, ale má hruď se střetla s někým neznámým. „Ty jsi mě podvedla?!" Pavlův hlas se ztrácí v temnotě, stejně jako naše láska, která nikdy neměla vyhasnout.

„Ne Pavle!"

„Klid, Lucko!" Byl to jen sen!" ucítila jsem na svých ramenech něčí ruku. Známý hlas opatrně hladil mou duši jako šálek horkého čaje a já si uvědomila, že jsem již v bezpečí. Okamžitě jsem poznala mého bratra. Jeho hlas, vůně, vše nasvědčovalo tomu, že jsem konečně doma. Objala jsem ho kolem ramen a vtiskla mu lehkou pusu na líčko. Chyběl mi. Žádný ze sourozenců, které znám, nemají tak skvělý vztah jako já s bratrem. Tak dokonalý vztah.

„Hele Martine, kde budu-" pokojem se rozezněl neznámý hlas. Vytrhla jsem se rozpačitě z Martinova objetí a střelila pohled ke dveřím. „V pokoji mé sestry,"

„Co? V mém pokoji? Vždyť ho ani neznám! Navíc, kdy se rozhodovalo o tom, že bude spát u mě, a ne u tebe?!" vypískla jsem urychleně na protest. Měla jsem ráda své soukromí a navíc, opravdu se divím, že mě nechá bratr s klukem o samotě. „Klid sestřičko," konejšivě mě uklidňoval. „To je Kája. Karle, to je má sestra, Lucka,"

„Je youtuber, stejně jako já. Takže pochybuji, že by ti mohl, jakkoliv ublížit,"

***

„Jaké je to v Praze?" zeptal se mě jeho andělským hlasem. „Jiné," zamumlala jsem tiše a nadále zkoumala své nenalakované nehty. Praha byla ve všech ohledech jiná. Více lidí, větší hluk, vlastně kdybych nebyl ve vztahu s Pavlem, okamžitě bych z našeho hlavního města zmizela. Je to nádherné město, plné okouzlujících památek a tajemství, ale pro dívku, která se narodila skoro na vesnici to nebyl ten správný šálek kávy. Koukla jsem koutkem oka na jeho bezchybnou tvář. „Co je?" lehce se zasmál, když si všiml, jak ho zkoumám. Zatřásla jsem hlavou. Slyšela jsem v jeho hlase nervozitu. Nevím, z čeho byl nervózní, ale jakmile jsem nad tím začala přemýšlet, projevilo se to i u mě. Z nenadání, ze žádného důvodu. „Už jsi udělala něco, uhm, zakázaného?" šeptla jsem. Věta mi vyklouzla z úst ještě rychleji, než jsem nad ní pořádně zauvažovala. Otočil se na mě a lehounce se usmál. V úplňku se jeho oči třpytily jako malé hvězdičky na obloze a jeho lehké ďolíčky mi nedovolily neskousnout si dolní ret. Najednou se to stalo. Jeho sladké rty se lehounce, skoro nepatrně, otřely o ty mé a já se cítila z nenadání úplně bezmocná. Tma. Vše okolo mě ztmavlo a já padala volným pádem do nicoty.

„Ááá"

„Ááá, co klauni? Počkat, cože?" vedle mě se zjevil vyděšený Karel. Byl snad ještě víc vystrašený, než jsem byla já. „Sakra, co tady děláš?!" zaklela jsem, nepočítala jsem s ním. „Spím, tedy spal jsem! Dokud jsi nezačala o klaunech a já se málem nepodělal strachy!"

„Ty jsi začal o klaunech!" obhajovala jsem se. „A jo no, to máš pravdu,"

Zdravím mí věrní čtenáři!

Dnes jsem se vrhla ještě na jednu korekci. Pomalu vás tedy uvádím do děje. Užívejte čtení a mějte se krásně!