Jmenoval se Kovy

9.část

„Lucko vstávej" ze snu, který mě celkem děsil mě probudilo lehké třesení mými rameny. Tiše jsem zamrmlala a otočila jsem se na druhý bok v naději, že mě dotyčný nechá spát.

„Lucifere nes*r nás a vstávej" ucítila jsem teplý dech na mém krku a známý hlas, který mě ve snu utěšoval, abych neměla obavy. Otráveně jsem otevřela ztěžklá víčka a otočila se zpět na pravý bok. Nemotorně jsem se převalila do tureckého sedu a zadívala na dvě osoby stojící naproti mně. I když byla celkem tma, díky měsíčnímu svitu jsme rozeznala rysy obličejů, tudíž jsem zhodnotila, že je to Vláďa a Vaďák.

„Co je?" šeptla jsem, abych nevzbudila tiše oddychujícího Martyho.

„Hon na sladké" odpověděl Vláďa vážným hlasem. Lehce jsem se uchechtla, nechápala jsem, proč to bere tak vážně. Je to jen sladké.

„Okej" vstala jsem z postele, ze židle vzala modrý župan a odešla z pokoje.

Stáli jsme před pokojem č. 12 a na někoho jsme čekali. Položila jsem obě ruce na Vaďákovo rameno a hlavu položila na ně. Alternativa pro polštář #geniusroku! Zavřela jsem oči, ale to jsem neměla dělat, protože jsem usnula...

***

„Vem ji a pojď za námi" z mého polospánku mě vzbudil Vláďův hlas a poté náhlé ovanutí studeným vzduchem. Otevřela jsem oči. Někdo mě nesl v náruči, do obličeje jsem mu neviděla.

„Pusť mě" šeptla jsem a lehce dlaněmi zatlačila do jeho hrudi. On okamžitě zareagoval a pustil mě na zem. V tu chvíli jsem ztuhla. Přede mnou stál ON! V černém triku s nápisem Vans, které zářilo do černočerné tmy. Vlasy mě lehce rozcuchané a na obličeji kamenný výraz.

„V-Vláďo?!" řekla jsem koktavě, ale svůj pohled upírala pořád na Pavla.

„No?!"

„Kde to jsme" rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme venku. Byli jsme u toho jezera, u kterého jsem políbila Kovyho. Jezero vypadalo mnohem strašidelněji něž přes den a řídký lesík vypadal mnohem hustší.

„U jezera. Tady nás nikdo nenajde" hlesl Vláďa s velkou úlevou v hlase a hodil na zem černý batoh plný sladkého. Poté si sedl na zem, rozbalil JOJO bonbónky a začal se jimi ládovat. Všichni, no Vaďák, já Pavel jsme si sedli vedle Vláďi a se sladkým mu pomáhali.

***

U jezera jsme seděli už nějakou chvíli. Dalo by se říct, že asi hodinu a sladké stále nedocházelo. Ale ticho panující mezi námi všemi mi lezlo na nervy. Hlavu jsem měla položenou na mých kolenech a ruce obmotané kolem lýtek. Pozorovala jsem Vláďu, který něco začal hledat v batohu. Po chvíli tiše zajásal a z černého batohu vyndal nějakou flašku. I když byl úplněk a měsíční paprsky osvětlovali vše kolem mě, neviděla jsem co je na flašce napsané. Vláďa oddělal uzávěr a začal do sebe lít tekutinu, kterou byla flaška naplněna až po okraj. Párkrát lok, poté flašku zase uzavřel a zašklebil se.

„Co v tom je?" šeptla jsem, když Vláďa podával flašku Pavlovi, který ji vstřícně přijal.

„Něco co můžeš pít, až ti bude 18" odfrkl a sledoval Pavla, který se stejně jako on před chvílí zašklebil. Pavel podal flašku Vaďákovi a ten se z ní napil.

„Ty deb*le! Já 18 už měla!" zalhala jsem a vytrhla flašku z Vaďákových rukou.

„18 ti ještě nebylo" odfrkl Pavel, ale ani se na mě nepodíval. Jeho pohled zřejmě zaměstnávalo jezero.

„Jak to můžeš vědět, vždyť si ani nepamatuješ kam sis dal předešlý den mikinu" odpověděla jsem otráveně a vyplázla na něj jazyk.