Jmenoval se Kovy

10. část

Nedávno jsem četla jeden příběh, kde autorka dělala rozhovor s hl. postavami. Pokud máte nějaké otázky na postavy v tomto příběhu, nebo na mě, tak napište do komentářů. A v dalším díle by měla být odpověď :-).

Už čtyři dny se Kovy neukázal na Geekcampu a já mám o něj starost. Neodpovídal na SMS, ani na telefonáty. Ničilo mě to!

„Stejku odvezeš mě do Pardubic?" zeptala jsem se kluka s lehkým strništěm a kšiltovkou s rovným kšiltem.

„Jo jasně, kdy chceš vyjet?" odpověděl otázkou.

„Tak za hodinu"

„Dobře, tak za hodinu u mého auta" zasmál se a odešel. Musela jsem jet ke Kovymu domů. Musela jsem zjistit co mu je. Záleží mi na něm a frustrovala mě představa, že se mu něco stalo. Zavřela jsem za sebou dveře a čelem se opřela o skříň vedle dveří.

„Co se stalo?" uslyšela jsem Martyho hlas.

„Kovy odjel" zaúpěla jsem. Nevím proč, ale najednou jsem měla špatný pocit. Jakoby mi Kovy chyběl, jakoby byl hlavní součástí mého života. Jakoby se bez něj začalo vše rozpadat. Ucítila jsem něčí ruce obmotané kolem mého pasu.

„Řekni Faynemu co tě trápí" zašeptal Fayne. Jeho teplý dech dopadal na mou odhalenou kůži na krku.

„No právě... já nevím co mě trápí" šeptám. Samozřejmě vím co mě trápí, ale nemohu mu říct, že se mi Kovy líbí, možná i víc.

„Tak dovol Faynemu, aby tě rozveselil" zašeptal. Kývla jsem na náznak souhlasu. Fayne nečekal, obrátil si mě čelem k sobě, zohl se a přehodil si mě přes rameno.

„Míro neser a polož mě na zem" začala jsem se tiše chychotat. Neposlechl.

„Ne. Marty! Pojď mi podržet dveře" křikl na Martyho, který se v ten moment věnoval mobilu. Vysoký brunet se zvedl z postele a neochotně se došoural ke dveřím. Fayne rychle vyšel z pokoje, vyběhl z budovy a nakonec jsme se objevili u toho jezera.

„Fayne to neuděláš!" zaprotestovala jsem.

„Zacpi si nos, jinak to koupání nebude moc faynové" zasmál se tupě a skočil do vody. Sakra! To snad ne!

***

„Neříkala jsi, že za hodinu jedeme?!" vyčítavě na mě hleděl Stejk opírajíc se o futra mého pokoje.

„Sorry, nemůžu za to! Míra si myslel, že mi Faynové koupání zvedne náladu. Dej mi 7 minut" obhájila jsem svůj pozdní přícho a ještě jsem stihla hodit po Faynem zabijácký pohled. A zmizela v pokoji.

***

„Díky, pojedu taxíkem zpět do Geekcampu" slušně jsem poděkovala a letmě ho objala. Zavřela jsem za sebou dveře od auta.

„Dobře, tak pozdravuj Kovyho" usmál se Stejk a vytáhl okýnko.

***

„Dobrý den já jsem Lucka Carevová, je Kovy doma?" když jsem zaklepala objevila se mezi dveřmi žena.

„Ou... Ano je" zaskočeně odpověděla.

„Mohla by jste ho zavolat?"

„A nechtěla by jsi jít dovnitř?" zeptala se s úsměvem na tváři.

„J-jistě" vešla jsem dovnitř.

Usadila jsem se na měkkou pohovku a pohledem těkala po místnosti. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem co mu řeknu. „Je tady nějaká slečna a chce tě vidět" uslyšela jsem tlumený hlas. „Kdo to je?!" jeho hlas! Ten mi tolik chyběl. „Lucie Carevová" odpověděla jeho mamka. „Ať jde pryč!" tuto větu jsem slyšela velmi dobře. Píchlo mě u srdce, když jsem rozpoznala s jakou nechutí to říkal. V okamžiku se v obývacím pokoji objevila jeho mamka.

„Promiň! Nechce tě vidět" šeptla.

„Ou a-aha, tak nic naschledanou" odešla jsem.

***

Pohled Kovyho:

Když ubyla zhruba hodina od Lucčiné návštevy vyšel jsem z pokoje. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Vzal jsem klíče ze stolu, nastoupil do auta a odjel (Dejme tomu, že Kovy má řidičák). Odjel jsem na své místo. Tam si vždy pročistím hlavu a hlavní je, že jsem tam uplně sám.

***
Konečně jsem dojel na své místo. Zastavil jsem a vysedl z auta. Došel jsem ke srázu, svěsil jsem nohy a lehl si na záda. Teprve teď jsem mohl přemýšlet nad ní, nad Luckou. Proč se cítím tak blbě, když je jen součastí ***. Proč mi na ní záleží?! Nemohu ji milovat, NEMOHU!

„Kovy, co ti je?" uslyšel jsem její hlas. Že bych měl halucinace?! Zvedl jsem se do sedu a hlavu otočil do prava. Spatřil jsem ji! 170 cm vysokou brunetku, v šedé mikině a černých úplých legínách.

„Nic mi není" prskl jsem. Nechtěl jsem, aby tady byla! A navíc co tady dělala?! Jak se sem dostala?!

„Kovy..."

„Poslouchej to ticho, to nádherné ticho, slyšíš to?!" přerušil jsem jí.

„Sakra Kovy! Ne ty poslouchej mě! Už toho mám dost! Nechápu tě! Mám tě ráda, ale ty m-" musel jsem jí přerušit, važně jsem nebyl zvědavý na to co ještě vymyslí, ale taky jsem ji už dlouho chtěl políbit. A v tu chvíli byl nejlepší moment. Přitiskl jsem své rty na její. (Pozn. Lucka se s Karlem vyspala. Nechce se mi to sem psát)

***

Zastavil jsem na autobusovém nádraží. Vysedl jsem z auta a pomohl Lucce vystoupit. Šli jsme kousek spolu a já využil situace, musel jsem to udělat, musel!

„Lucko měli bychom zapomenout na to co se před chvílí stalo. Měla by jsi dát Pavlovi šanci a být s ním ne semnou. Budeš s ním šťastná"

Pohled Lucky:

„Cože?!" křikla jsem na vysokého kluka s modrýma očima, které připomínaly azuro na nebi.

„Slyšela jsi! Žij si s ním překrásný život a zapomeň na to co se stalo!" odpověděl s kamenným výrazem v obličeji. Najednou mě píchlo u srdce. Rozpadlo se na milion střípků, které zřejmě slepí jen 1 kilo zmrzliny a romantické filmy, ale stejně tam bude malá prasklina. Znechuceně jsem se na něj dívala a pohledem se ho snažila propálit. Takže ten parchant se semnou nejprve vyspí a potom řekne, že by to nemělo cenu?!

„Polib si!" křiknula jsem na něj a čekala na odpověď. „Stalo se" šeptl a ústa se mu křivila do pohrdavého úsměvu. Najednou mě oslepilo světlo. Taxík má záchrana! Odjela jsem.

Prý bude to krátký díl, ha to tak má to 900 slov. Tak jo určitě napiště nějakou otázku do komentařu (ohledeně hl. Postav či mě) a mějte se!