Jmenoval se Kovy

17. část

„Vláďo" zapištěla jsem, když si mě někdo přehodil přes rameno. Zrovna bylo něco okolo 21:00 a v jídelně se odehrávala diskotéka, která měla zakončit celý geekcamp. Ale já jsem na to neměla náladu, sice mi velké množství lidí a hluk nijak zvlášť nevadil, ale prostě jsem v tu chvíli potřebovala klid a ticho. No zpátky k příběhu...

Bouchání do zad a křik, dík kterému měl dotyčný ohluchnout, nepomohl. Proto jsem to po 2 minutách vzdala. Netrvalo dlouho a objevili jsme se na parkovišti. Sakra co chce dělat Vláďa na parkovišti?! Proletělo mi hlavou. Najednou jsem ucítila pod nohama asfaltovou zem. Slezla jsem tedy z jeho zad a zvedla k němu pohled. Málem jsem dostala infarkt.

„K-Kovy?!"

„Nasedni si!" přikázal mi a otevřel dveře od Stejkova auta. Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu.

„Chceš vědět proč jsem to vše dělal? Proč jsem chtěl, abys ses do mě zamilovala?! Tak nasedni" vyjekl naštvaně. Radši jsem nasedla. Zavřel za mnou dveře, obešel auto a též nasedl. Rozjeli jsme se. V autě panovalo hrobové ticho, ani rádio nehrálo. Chtěla jsem se ho zeptat kam jedeme, ale bála jsem se...

***

Vystoupili jsme z auta. Byli jsme na tom místě kde to vše začalo. Proč zrovna tady?! Ucítila jsem pevný stisk na svém zápěstí, poté táhnutí směr dřevěná lavička. Zastavili jsme se sotva na metr on ní. Kovy uvolnil svůj stisk a sedl si na ni. Jeho pohyb jsem zopakovala.

„Je tady krásně, že?" prolomil ticho mezi námi. Upřímně?! Nezajímalo mě jestli je tam krásně nebo ne. Chtěla jsem vědět proč?

„Řekneš mi proč jsi to udělal?!" šeptla jsem a otočila se na něj. Hlavu měl podepřenou dlaněmi a zavřené oči. Bože jak ten mě doháněl k šílenství!

„Chtěl jsem tě zničit!" odsekl jednoduše.

„Proč" nechápavě jsem se zeptala. Vykouzlil na ústech pohrdavý úsměv a otočil se na mě.

„Štval mě tvůj elán. Štvalo mě, že jsi byla tolik šťastná, že jsi měla všechno. A co jsme měl já?! Úplné hovno! Chtěl jsem tě dostat na dno. A povedlo se mi to!" zasyčel a stiskl ruce v pěst, až mu klouby zbělaly. Najednou mě začaly pálit oči. Slzy mi stékaly po tváři a dopadaly na hliněnou zem.

„No tak jsi mě zničil a co?!" špitla jsem a prstem si promnula oči. Snažila jsem se, abych zastavila vodopád slz, ale nešlo to, byl to nadlidský výkon.

„Chtěl jsem odejít už dřív, ale asi jsem se málo řízl. Ale pak jsi tu byla ty a já-já byl úplně mimo. Zamiloval jsem se a najednou jsem chtěl víc času" zašeptal skoro neslyšně. Nevím jak bych popsala své pocity. Byla jsem jako omráčená.

„No, ale každopádně jsi to nejhorší co mě kdy potkalo!" doplnil a zvedl se z lavičky. Odešel k autu. Nemohla jsem dopustit, aby to takhle skončilo. Zvedla jsme se též z lavičky a doběhla k němu. Trhnutím ramene jsem ho donutila, aby se na mě otočil. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a řekla „Chci s tebou být dokud neodejdeš! Miluji tě"

Přitiskla jsem své rty na jeho.

Tááákže! Díl má 504 slov (bez těchto keců!). Jo, na víc jsem se nezmohla. Monolog (poslední díl) bude buď zítra nebo ještě dneska, uvidíme. Strašně moc vám děkuji za hvězdičky, komentáře, no a že tento příběh vůbec čtete. Toť asi vše pá ♥

Terira