Jmenoval se Kovy

5. část

„Marty! Ty, já, sraz před budovou" chytila jsem Martyho ruce a s jeho pomocí se vyšplhala na nohy. Rukou jsem si poupravila pramínek mých hnědých vlasů a šibalsky se usmála, i když mé srdce bylo roztříštěno na milion kousků, tudíž byl velký problém úsměv vykouzlit.

„Kdy?" zasmál se. Rozpoznala jsem v jeho hlasem špetku nervozity. Najednou vyšvihl ruku za svou hlavu a lehce se poškrábal na zátylku.

„V osm" odpověděla jsem mu na jeho otázku. Na tváři se mi usadil poťouchlý úsměv. V tu chvíli jsem nemyslela na Pavla, či Kovyho. V tu chvíli jsem myslela, jen na jeho rty, které se křivily do nervózního úsměvu. V očích mu, plápolaly malé plamínky a ty dodaly jeho čokoládovým zorničkám lehký nádech záhady.

„Ehm... no tak j-já budu muset jít"

„Jo okej" řekla jsem. Napřáhla jsem mu ruku na potřesení, on vystřelil ruku, která byla v pěsti k ťuknutí.

„Ou j-já"

„J-jo tak... Takhle" objala jsem ho kolem krku a poté ho pustila.

„Tak ehm... no pá" poškrábal se opět na zátylku a zmizel z backstayge.

***

„A hié" zakřičela jsem Kovymu do ucha a lehce ho patami kopla do boků. Kovy se bez jakýchkoliv otázek, či odporů rozběhl se mnou na zádech. Možná se vám zdá, že nevypadám dost sklesle, možná by jste čekali slzy. Ale ne... slzy se už dobrých pár hodin neukázaly a to jen díky Kovymu. Celé hodiny mě zaměstnával, za což jsem mu byla neskutečně vděčná. Najednou se Kovy zastavil, trhl sebou takovou rychlostí, že jsem málem přeletěla, kdyby mě nedržel nevím jak by to dopadlo.

,,Kovy jsi magor?! Málem jsem přeletě- Ou Marty"

,,Jdeme?!" zadíval se na mě a udiveně a pravý koutek úst mu lehce cukl.

,,J-jo jistě!" odpověděla jsem rychle. Nemotorně jsem slezla z Kovyho zad a otočila se na Martyho. Rozešla jsem se směrem k němu. Najednou jsem však zakopla a přistála v něčí náruči.

,,Nemotoro" odsekl dotyčný a uchechtl se. Ušklíbla jsem se na něj a šeptla ,,Kovy, díky". Usmál se a pustil mě.

***

,,A kam jdeme?" prolomil příjemné ticho Marty. Procházeli jsme se ulicemi, na cestu nám svítily hvězdy a pouliční lampy, a o úst se při každé výdechu táhl bílý kouř. Otočila jsem hlavu na něj a zastavila se. On mou akci zopakoval, dívali jsme se navzájem do očí.

,,No před námi je cesta plná možností, vyber jednu" odpověděla jsem, a otočila se k cestě, vedoucí kdo ví kam.

,,Dobře..." vydechl a doplnil ,,Rovně" ruku švihl do vzduchu a ukázal před sebe. Zakývala jsem na souhlas a rozešla se. V hlavě mi kolovalo mnoho myšlenek, nemohla jsem se uvolnit. Nenáviděla jsem ten pocit. Plíce se mi zatáhly, tudíž se mi hůř dýchalo, hlava myslela jen na jedno a ruce se mi potily. Ne láska to není, jen... jen...nevím. V hlavě jsem měla pořád ty ústa, které mi každé ráno na tváři vykouzlily úsměv. Ty oči ve, kterých jsem se utápěla den co den. A ruce, které mě objímaly, vždy, když jsem usínala. Myslela jsem na Pavla. Jakmile jsem si na něj vzpomněla, do očí se mi hrnuly slzy a ústa se křivily do tzv. Fayneface, no spíše jen podobného výrazu.

,,Co se děje?!" vystrašeně zareagoval Marty, když zaregistroval neposedné slzy stékajíc po mém obličeji.

,,Nic" šeptla jsem a snažila se vykouzlit malý úsměv. Nepodařilo se...

,,Lucko... Co s-" jeho hlas přerušilo vyzvánění mého mobilu. S tichým povzdechnutím jsem vyndala z kabátu mobil : Karel

,,Promiň to musím vzít" šeptla jsem a přejela palcem po obrazovce.

,,Kovy co se děje, zrovna jsem s Mar-"

,,Kde jsi?!"

,,EHM... No u sámošky, kousek od 4Fansu"

,,Okej za 5 minut jsem tam"

,,C-co proč?"

Odpovědi jsem se nedočkala. Palcem jsem ukončila hovor a mobil schovala do bundy. Bez jakékoliv zmínky jsem si sedla na obrubník a čekala na Karla.

,,Co se stalo?!" nechápavě šeptl Marty. Poplácala jsem na studené místo vedle mě a čekala než si sedne.

,,Nic" hlesla jsem, když stál na místě a neuposlechl mé poplácání. Zavrtěl lehce hlavou a vydal se k místu vedle mě. Sedl si. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela na chvíli oči. Usnula jsem.

***

,,Lucko vstávej" ucítila jsem prudké třesení s mými rameny a hlasitý zvuk, dráždící můj sluchový vjem. Otevřela jsem oči a spatřila Kovyho. Nechápavě jsem na něj hleděla. Jediné na co jsem si vzpomínala byl obrubník, já a Marty a ..... Ale teď jsem ležela na zadním sedadle auta a ve předu seděl Kovy, no spíše JEN KOVY!!!! Zastavili jsme.

,,Kde to jsme?!" zeptala jsem se ho. Neodpověděl. Vysedl z auta a otevřel mi dveře, pomohl mi vylézt. Vystoupila jsem z auta a uviděla zamrzlé jezero a osamocenou lavičku. Najednou jsem ucítila jeho ruku kolem na mých ramen a lehký nápor. Tudíž jsem se rozešla k lavičce.

,,Kde to jsme" špitla jsem, když jsme dosedli na studenou lavičku.

,,U jezera..." hlesl. Víc neříkal, zaklonil hlavu a pozoroval nebe.

,,Toho jsem si nevšimla" ironicky jsem prskla. Opřela jsem se a zaklonila taktéž hlavu.

„Proč jsi mě sem zavezl?" neodpověděl. Chvíli panovalo ticho než ho prolomil jeho hlas.

,,Jaké je to v Praze?" zeptal se mě Kovy. Tuto větu jsem už někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde.

,,Jiné" hlesla jsem tiše, hlavu vrátila ze záklonu do rovnoměrné polohy a začala zkoumat své nenalakované nehty, které by dřív nebo později potřebovaly upravit. Praha je ve všech ohledech jiná. Více lidí, větší hluk, vlastně kdybych nechodila s Pavlem okamžitě bych z Prahy odjela. No vlastně, vzhledem k dnešní události, Prahu už asi neuvidím. Je to nádherné město, plné památek, a tajemství, ale není to město pro mě. Obrátila jsem pohled od svých nehtů k němu a zkoumala každou část jeho obličeje.

,,Co je?" lehce se uchechtl. Uslyšela jsem v jeho hlase nervozitu, ale proč?

,,Už jsi někdy udělal něco... zakázaného?!". Najednou mi z úst vyklouzla věta, která mi připadala natolik povědomá, jako bych už ji někdy řekla. I místo kde jsme seděli bylo povědomé. Jeho rty se zkřížily do lehkého úsměvu a zase do normální neutrální polohy. Jeho čelist se párkrát, skoro nepatrně pohnula, vypadalo to jako by nad něčím přemýšlel. Otočil svůj pohled na mě. Najednou se jeho rty tiskly na mé a já jsem byla zcela bezmocná.

„Ehm... K-Kovy... T-to nemů- Chci za bráchou" odtáhla jsem se rychle. Z úst mi vypadlo pár vět.

„Jistě"

***

„Bratře!" zavolala jsem na kluka stojícího opodál s černou čepicí (nemyslím kulich, no snad mi rozumíte) a červeně károvanou košilí. Neslyšel. Rozeběhla jsem se jeho směrem a skočila mu na záda. Dotyčný sebou začal cukat, vypadal trochu jako vorvaň na suchu a snažil se mě setřást ze zad. Když jsem chytila záchvat smíchu nevydržela jsem to a pustila se. Dopadla jsem na nohy a zadívala se na "bratra".

„Kdo jsi?!"

Jéééj nový díl. Mohli by jste prosím, moc prosím... doporučit tento příběh? Byla bych neskutečně ráda, kdyby se tento příběh proslavil :-D PROSÍM DEJTE HVĚZDIČKU A NEBO ZANECHTE KOMENTÁŘ, MOC TO PRO MĚ ZNAMENÁ!!!