Jmenoval se Kovy

6. část

O týden později:

„Vláďo podej mi prosím tě tu černou tašku z koupelny" křikla jsem na Vláďu z Pavlového pokoje. Už přes 10 minut sedím zemi v jeho pokoji a snažím se co nejrychleji sbalit všechny své věci. Stěhuji se... stěhuji se zpět k tátovi. Pavel by měl mít školu až do tří, tedy podle Vládi. Musela jsem mu důvěřovat, protože mé dokonalé paměti vážně nevěřím!!!

„Tady" objevil se mezi futry dveří Vláďa a hodil po mě taštičku.

„Dík" odfrkla jsem. Taštička, totiž přistála asi 2 metry ode mne a já se pro ni musela natáhnout. A to je moc daleko...

„Není zač" zamrmlal a vrátil se k televizi. Vložila jsem taštičku do kufru, zakryla ji několika věcmi, které jsem ještě nestihla zabalit a kufr zazipovala.

„Hotovo!!" pohodově jsem vykřikla a zamávala rukama ve vzduchu. Musela jsem se pochválit zvládla jsem to v rekordním čase. Měla jsem ještě asi dvě hodiny času, a tak jsem se zvedla ze země a docupitala do obývacího pokoje, kde jsem se uvelebila vedle Vládi.

„Sbaleno?!" zeptal se Vláďa, jakmile jsem dosedla na měkounkou pohovku. Zakývala jsem hlavou na náznak souhlasu a vítězoslavně se usmála.

„Aha... Tak mám jednu otázku. Tohle je moje nebo Pavlovo?!" vystřelil ruku do vzduchu. Na ukazováčku měl zaháknuté mé černé kalhotky. Týjo výhra!!!

„Vladislave!!" zařvala jsem přes celý byt a vytrhla mu mé oblečení.

***

Obmotal ruce kolem mého pasu Vláďa a vesele řekl „Tak jo měj se. Uvidíme se na geekcampu Lucifere"

„Budeš mi chybět" objala jsem ho kolem krku a věnovala mu lehkou pusu na čelo. Vláďa je super člověk. Sice někdy dokáže pořádně nas*at, ale jinak je... no... prostě super!! Svěsila jsem ruce podél těla, kufr vzala do pravé ruky, přes rameno si přehodila tašku a vyšla ze dveří. Vláďa okamžitě zavřel a já zůstala sama na chodbě. Chtěla jsem si přivolat výtah, ale byl mimo provoz, jéj!

„Super" povzdechla jsem si. Vydala jsem se tedy po schodech.

Otevřela jsem vchodové dveře a chtěla vyjít, ale vrazil do mě nějaký debil a já spadla na zem.

„Nemůžeš se ku*va dívat kam šlapeš?! Celkem spěchám!" křikla jsem a začala se sbírat ze země.

„Lucko?! C-co ten kufr?!!" rozeznala jsem hlas. Ten hlas, který patřil mu! Vstala jsem, otřepala jsem zadek od špíny a vzala do ruky kufr.

„Odcházím... Stěhuji se k bratrovi" šeptla jsem.

„T-to nemůžeš! Luci! Neblbni, řekni mi alespoň proč mě nenávidíš!!" vyhrkl a sevřel mé zápěstí takovou silou, že jsem musela lehce syknout bolestí.

„Hele! Pavle nemám náladu se s tebou bavit. Pokud chceš znát důvod mého rozhořčení, zeptej se Fallenky!" prskla jsem a koukla se mu do očí. Snažila jsem se, aby má zlost a smutek šel vidět v mých očí. Vymanila jsem zápěstí z jeho sevření.

„Nevím o čem to mluvíš. Hele zítra tě vezmu na kafe a-"

„Drž už hubu! Nenávidím tě!! Už s tebou nechci mít nic společného! Čau"

„A-ale Lucko..." vrazila jsem mu silnou facku a rychle zatřepala rukou, v naději, že bolest způsobená nárazem do jeho čelisti se utlumí. On okamžitě přiložil svou dlaň na zasažené místo a koukal na mě smutně. Nemohla jsem tomu uvěřit... Za celý rok mě nepodvedl a zrovna teď, zrovna teď musel... a s Fallenkou?!