Jmenoval se Kovy

18. část

Geekcamp skončil a od něho ubylo 6 měsíců. Půl roku života s klukem, který mi změnil život. Který mě na začátku nenáviděl a na konci miloval. Zní to jako z pohádky, že? Ale tento příběh není od Disneyho!

Stojím před skříní z bílého dřeva a pozoruji svůj odraz v zrcadle. Vlasy svázané do drdolu.Tváře mám přepudrované lehkou růží, která má zamaskovat vystouplé lícní kosti. Popraskané rty mám přetřené tmavou rtěnkou. Silné linky a tmavé oční stíny. Černé šaty, které mi sahají po kolena, na mě doslova visí. A na nohách černé lodičky. Několik dní jsem jen o chlebu a vodě. Nemám chuť na výživnější jídlo. No bohužel se to dost podepisuje na mé postavě. Už nejsem ta usměvavá, šílená dívka. Za poslední 2 týdny se má osobnost celkem změnila. Jsem uzavřená do sebe, nechci s nikým mluvit. Romantické scény ve filmu mě dohání k slzám a komedie mi nepřijdou natolik vtipné, jako před tím.

„Sestři musíme jet" ruší mě Martinův hlas z přemýšlení. Otáčím svůj pohled od zrcadla na něho. Na jeho tváři je kamenný výraz a v očích má smutek.

„Už jdu" šeptám na zpět a obracím se k bílé, ustlané posteli. Beru do ruky černé psaníčko, ve kterém mám mobil a odcházím z pokoje. Právě se chystáme na jeho... pohřeb. Věděla jsem, že to příjde, ale nečekala jsem to tak brzo.

***

„Upřímnou soustrast" špitá starší žena menšího vzrůstu a třese Kovyho mamce rukou.

„Můžeme začít?" ozývá se hluboký hlas kněze, který má odvykládat monolog k pohřbu. Kovyho rodiče kývají na náznak souhlasu. Začíná... Nevnímám jeho řeči. Mám co dělat, abych se psychicky nezhroutila. Naštěstí mám po boku bratra, taťku, Vláďu, Pavla a další youtubery, kteří byli pozváni. Svírám pevně v ruce bílou růži. Trny květiny se mi zarývají do dlaně. Cítím bolest, ignoruji ji. Házím růži na rakev a zrakem těkám ke své ruce. Na dlani se mi objevuje krůpěje krve.

***
Čas ubíhá velmi rychle, až moc rychle. Dnes je to přesně rok od jeho smrti. Zdá se to jako včera, kdy jsem chtěla Kovyho utopit za to, že mě hodil do jezera.

„Lucifere jdeš?" ozývá se Vláďův hlas od dveří. Ano, opět bydlím v Praze, u Pavla a Vládi. Po JEHO smrti jsem byla na dně, no a jak šel čas Pavel mi z toho dna pomohl. Dala jsem mu tedy druhou šanci a teď spolu chodíme. Pavla miluji, ale Kovy v mém srdci je pořád.

„Jistě, jen... zavoláš mi Pavla?" špitám. Kývá na náznak souhlasu a odchází. Sedám si na postel a hlavu vkládám do dlaní.

„Luci co se děje?" cítím pevný stisk na svém rameni.

„Dnes je to rok"

Postel se lehce prohýbá a Pavel si sedá vedle mě. Jeho ruka obmotává mé ramena. Opírám si hlavu o jeho rameno a svírám jeho ruku ve své.

„Spolu to zvládneme!" šeptá Pavel a silně tiskne mou ruku. Sedíme spolu na posteli, v pevném objetí.

„Jdete?" ruší nás Vláďa. Oba kýváme a zvedáme se z postele. Když procházím kolem Vládi cítím na zápěstí silný stisk. Obracím se na něho. Bere mě do objetí a šeptá „Taky mi chybí!"

***
Sedím ve velké hale. Kluci zmizeli před 10 minutami a už se neukázali. Přitom mi slíbili, že jsou za chvíli zpět. Youtubeři se dohodli na vzpomínkové akci. Máme začít za pár minut a hala je zaplněna jen z poloviny. Hledím na obrazovku svého mobilu a broukám si tiše písničku, která mi hraje ve sluchátkách.

„Lucko!" slyším tlumeně známý hlas. Zvedám hlavu od mobilu a snažím se najít dotyčného, který na mě volal.

„Fayne! Marty!" zvedám ruku a máchám jí ve vzduchu. Oba míří mým směrem.

„Ahoj špunte jak se vede?" ptá se mě Fayne a plácá mě lehce po zádech.

„No budu se mít líp, když mě přestaneš plácat po zádech!" chichotám se. Vstávám ze sedadla a objímám oba. Dlouho jsme se neviděli. Světla najednou pohasínají a halu zahaluje rouška tmy. Vyděšeně písknu.

„Ježiš klid, už to začíná" šeptá Marty a drží se za uši.

Sedám si zpět na své místo a sleduji bílé plátno.

„Dnes je to přesně rok, od události, která nám vzala úžasného kamaráda, přítele a youtubera. A proto jsme se rozhodli, že uděláme video, které se nikdy nedostane na sociální sítě. Posílali jste nám videa a fotky a my jsme vše sestříhali do videa. Video uvidí jen lidé, kteří sedí v této místnosti. Proto prosím vypněte mobily, kamery, prostě všechny zařízení a shlédněte video, které je věnováno jen jedinému člověku. Kovy chybíš nám..." krátký film začíná...

***
Video skončilo. Díky němu (videu) jsem smířena s Kovyho smrtí. Ano uznávám, jednou až si na něj vzpomenu budu zase na začátku. Ale vždy budu mít lidi, kteří mi pomůžou postavit se zpět na nohy.

Páni poslední díl. Ufff... strašně moc vám děkuji, že jste četli, komentovali a hodnotili tuto fan fikci. Děkuji vám moc a mám vás ráda. PS: Ancenie jestli mě chceš zabít za to, že je to poslední díl, tak tě upozorňuji, že jsem domluvená s Vadimem, že ti nepůjčí žádnou zbraň!