Jmenoval se Kovy

8. část

Seděla jsem společně s youtubery venku na zelené trávě a užívala si sluneční paprsky, které dopadaly na mou mírně opálenou pleť. Oči jsem měla zakryté černými brýlemi a vlasy svázané do drdolu.

„Dobře, jsou tady všichni?!" ozval se pronikavý hlas, který patřil Hoggymu. Sundala jsem z očí zrcadlovky a zahleděla se jeho směrem.

„Asi se odpovědi nedočkám" šeptl si zřejmě pro sebe a doplnil „Dnes si zahrajeme hru. Vedoucí, což jste vy, budou poschováváni na určitých místech. Vaše družstva poté budou hledat svého vedoucího, podle nápověd. Otázky?!" zadíval se na každého zvlášť pohledem, ze kterého jsem málem dostala záchvat smíchu. Najednou Vláďa vyšvihl ruku do vzduchu a přihlásil se jako malé dítě ve škole.

„A na jak dlouho to bude, abych věděl kolik sladkého si mám vzít" jakmile dopověděl svou větu všichni se začali smát. I Hoggy se lehce uchechtl.

***
Hodila jsem vínově zbarvený batoh s bílými pruhy na postel a začala do něj skládat věci. Károvanou deku, pet lahev s 1,5 litrem vody, mobil, sluchátka a nějaké sladké. Mé místo bylo někde na kraji lesa. Oblékla jsem si džínové kraťase, triko s krátkým rukávem ve vínovém odstínu. A bílé conversky. Na hlavu jsem si dala bílou kšiltovku s rovným kšiltem a vydala se ke dveřím. Vzala jsem kliku a stiskla ji směrem dolů.

„Jdeme?!" předemnou se objevil Kovy s batohem na zádech a úsměvem od ucha k uchu. Kývla jsem na náznak souhlasu, zavřela za sebou dveře a odešli jsme.

***
Došli jsme k řídkému lesíku.
„Tak jo... uvidíme se zhruba za... 4 hodiny" usmál se Kovy.

„Cože?! Ty mě tady necháš samotnou?! Co, když mě sežere vlkodlak?!" udiveně jsem se na něj zadívala a snažila se udržet kamennou tvář, i když to byl vážně nadlický výkon.

„Neboj se! Někdo by měl přijít" objal mě kolem ramen a odešel.

Tiše jsem si povzdechla a klekla si do stínu, který házely listnané stromy. Před sebe jsem položila batoh, vytáhla z něj károvanou deku, rozložila ji a na mobilu pustila písničky. Lehnula jsem si na deku a zavřela oči.

„Ahoj" z rozjímání mě vyrušil známý hlas. Otevřela jsem oči a spatřila ho!

„Co tady děláš" prskla jsem nepříjemně. Ať už to rozděloval kdokoliv, zasloužil by si zakopat za živa!

„Petr řekl, abych šel k lesu, žeprý tam s někým budu. No tak jsem tady" usmál se a lehce udeřil dlaněmi do svých stehen.

„Oukej" povzdechla jsem si otráveně. Přitáhla jsem si batoh k sobě a vytáhla z něj bílá sluchátka. Zapojila jsem je do mobilu a pustila další písničky. Nedokážu si představit život bez hudby. Já miluji hudbu!!! V periferním vidění jsem zahlédla Pavla, který seděl na dece a ZASE koukal do mobilu.

***

„Čau lidi! Konečně jsem vás našel!" přes hudbu jsem uslyšela tlumený známý hlas. Sundala jsem si sluchátka z uší a zadívala se směrem od kama se hlas linul. Najednou se z listnatého lesíka vynořil Kovy. Nikdy jsem za jeho přítomnost nebyla vděčnější. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a objala ho kolem krku. Další minuty bych sama s Pavlem nepřežila.

„Co tady děláš?"

„Dostal jsem úžasný nápad, pojď!" chytil mě Kovy za ruku a táhl do lesíka.

***
Asi po 10 minutách jsme se objevili u velkého rybníku, o kterém jsem až do tehdy nevěděla. Kovy silněji stiskl svůj stisk na mém zápěsti a táhl mě k rybníku.