(Ab)Normal |Teen Wolf

3.kapitola

Na moje víčka dopadaly sluneční paprsky. Ospale jsem si promnula oči a otevřela je. Na chvíli jsem se zděsila, kde to jsem to jsem. ,,Beacon Hills," zamumlala jsem. Po otevření očí se mi už nechtělo dál spát, a tak jsem dala nohy na studenou zem a pomalu odcupitala do přízemí. Všechny tašky v kterých jsme měly zabalené všechny věci, co jsme si mohli vzít, byly položené na podlaze. Začala jsem se v jedné z nich přehrabovat a hledala jsem něco, co bych si mohla obléct na dnešní den. 'Třeba bych mohla zajít i ven se projít' napadlo mě.

„Cože jsi tak brzy ráno vzhůru?" ozvala se mi za zády česká slova mé mamky. „Vzbudilo mě slunce, zapomněla jsem večer stáhnout žaluzie. Je to pro mě nezvyk,"odpověděla jsem jí. „Vím, že jsi teprve vstala, ale nezašla bys prosím do nějakého obchodu, pro něco na snídani? Mohla by ses alespoň porozhlédnout po okolí. Já bych zatím vybalila základní věci," zeptala se mě. „Asi nemám na vybranou, co?" řekla jsem odevzdaně. Moje mamka jenom s úsměvem zakroutila hlavou na souhlas a šla hledat taky své oblečení. Já jsem si mezitím vzala to, co jsem našla a šla zpět do svého pokoje. První, co mi přišlo pod ruku, byla moje oblíbená černá mikina, a jemně vzorované džíny. Nikdy jsem se nějak s výběrem oblečení nepárala. Rychle jsem se oblékla, sebrala z nočního stolku mobil se sluchátky, brýle a seběhla schody. Zakručelo mně v břiše. ,,No tak to abych si pospíšila," konstatovala jsem. „Tady máš nějaké dolary. Nemusíš je všechny utratit. Kup jenom to nejnutnější, ano?" obeznámila mě matka. Vzala jsem si od ní peníze a strčila si je do kapsy přitom, když jsem si zavazovala tkaničky od bot.

Na ulici jsem si nasadila do uší sluchátka, pustila písničky a vydala se na cestu. Kupodivu jsem našla obchod celkem rychle. Stačilo jít rovně, potom doprava, zase rovně doleva, rovně.... Dobře, trvalo mi to asi půl hodiny, než jsem to našla a přešla jsem celé město. Vstoupila jsem do takového typického amerického obchodu. Pro jistotu jsem vypnula hudbu, ale nechala jsem si sluchátka v uších. Dělám to tak pokaždé, když nechci, aby mě ostatní otravovali, ale zároveň nechci, aby mi unikly věci, co se dějí kolem mě. Vzala jsem si košík a šla rovnou k pečivu. Nemohla jsem si nepovšimnout dvou kluků, co zrovna přišli dovnitř.

První byl trochu snědší a měl černé vlasy. Jeho čelist byla trošičku nakřivo. Vypadal docela mile. Ale taky to může být klam.

Druhý měl tmavě hnědé vlasy a velké pronikavé oči. Usmíval se takovým drzým stylem. Celkově mi připomínal takový ten typ "kluk od vedle".

Rychle jsem na mě přestala koukat a snažila se soustředit na nákup. Bohužel nemají v Americe rohlíky, a tak jsem byla nucena vzít něco jiného.

„Hele Scotte, já za to vážně nemůžu, ano?" řekl "kluk od vedle".

 „Jo a kdo teda?" zeptal se ten druhý.

„No dobře, ale měl jsi mi to připomenout!"

„Já ti to připomněl, Stilesi."

„Ok, ok. Budeme se soustředit na přítomnost, dobře?" zeptal se Stiles a dal ruce před sebe značíc, že se vzdává. Scott na něj hodil samolibý úsměv. Odvrátila jsem od nich zrak a přešla k dalšímu regálu.

St: „Co si teda koupíme na snídani?" zeptal se Stiles Scotta, který stál docela blízko mě.

Sc: „Já nevím, to ty jsi ji měl koupit už včera."

St: „Nevytahuj to zase, jo?"

Sc: „Dobře, tak co si chceš dát?"

St: „Hmm. Ančovičky?"

Sc: „Ančovičky? Stilesi fuj! Hele, cítíš to taky?" zeptal se a rozhlédl se kolem sebe.

St: „Co bych měl cítit? Nezapomeň na to, že jsi ......(myslím, že mu to gestikuloval ústy, ale já jsem se radši nepodívala, aby to nebylo divné) a já ne. A náhodou, ančovičky jsou delikatesa!"

Sc: „Cítím tady něco nového. Znepokojuje mě to."

St: „Stejně jedeme z města, takže až se vrátíme, třeba to tu už nebude. Tak když nechceš ančovičky, tak si dáme bagetu, co říkáš?" řekl a šel pomalu k regálu s nimi. Rozhodla jsem se, že už půjdu zaplatit, aby na mě nebyla mamka naštvaná a taky mi bylo divné poslouchat jejich rozhovor. Zamířila jsem tedy k pokladně, když se najednou Stiles otočil s bagety v ruce.

„Scotte, dáš si.." nedořekl to, protože mě jednou rukou vrazil přímo do nosu. Pustil bagety na zem.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě Stiles a chytl mě za rameno.„Já, já...Jsem v pořádku," odpověděla jsem rychle, ale pořád jsem si držela nos. Do očí se mi hrnuly slzy, ale povedlo se mi je potlačit. Když jsem sundala ruku z mého nosu, s údivem jsem zjistila, že mi teče krev.

„Ale né," zašeptala jsem tiše.

„Na," pověděl Stiles trochu se usmál a podal mi balíček kapesníků.

„To je dobrý," řekla jsem rychle a začala si prohledávat kapsy. Sakra! Tyhle jsou čistě vyprané, takže jsem si ještě nestihla zaplnit kapsy kapesníky, balzámy, papírky atd. Chtě nechtě jsem musela nabízené kapesníky přijmout.

„Děkuji," řekla jsem rozpačitě a podívala se do jeho očí. Byly oříškově hnědé a zrovna teď byly plné lítosti. Rychle jsem odvrátila zrak na zem.

„Stilesi, co jsi to udělal?" zeptal se naštvaně Scott.

„To byla nehoda!" bránil se.

„Není ti nic?" zeptal se mě Scott a chytl moje druhé rameno. To už byla poslední kapka. Musela jsem odsud pryč a to rychle.

„Jsem v pořádku," odpověděla jsem. Jednou rukou jsem si držela krvácející nos, druhou košík s nákupem a rychle jsem upalovala zaplatit. Nerada se bavím s cizími lidmi. Cítila jsem na sobě jejich udivené pohledy.

Sc: „Je to ona," uslyšela jsem za sebou.

St: „Jak ona?"

Sc: „No ona, cítím, že je to ona."

St: „Neblázni Scotte. Tak která?" (nejspíš bageta)

Dál už jsem jim nevěnovala pozornost a soustředila se na pípání pokladny. Prodavačka mi řekla sumu, já zaplatila a jako pára nad hrnec jsem se vytratila pryč.