(Ab)Normal |Teen Wolf

22.kapitola

Jelikož jsem nevydala velmi dlouho novou kapitolu, přečtěte si prosím poslední kapitoly, abyste se zase dostali do děje. Nechci na tom chytat zhlédnutí, to vůbec ne. Já si také vždy musím přečíst poslední kapitolu, abych správně navázala na děj (většinou i vícekrát). Děkuji za přečtení a doufám, že se budete bavit! :) 

Previously on (Ab)Normal:

,,Chudáček tvůj milovaný Jack. Kdepak asi je? Můžu ti to přesně říct. V márnici! Nechceš se jít na něj podívat? Kamjienná tvář, bledá pleť, řekla bych až mrtvolná. Ať chceš, nebo ne, uvidíš ho, o to se postarám."

Rychle jsem se vrátila k oknu, otevřela ho a potichu promluvila.

,,Isaacu."

Pohled Elisabeth

Rozhlížela jsem se, zda ho neuvidím. Tma pohlcovala Beacon Hills a jen poblikávající lampy se staraly o zdroj světla. Podívala jsem  se k nebi, ale nic jsem neviděla. Cítila jsem chlad na mé tváři a jak proudí dovnitř do mého pokoje. 'Jak by mě mohl slyšet?' pomyslela jsem si. 'Je to blbost, lidé tak dobře neslyší, už blázním.'

,,To tedy neslyší, to máš pravdu." zazněla mi v hlavě odpověď. Zatřásla jsem záporně hlavou a už jsem chtěla zavřít okno a spokojit se s nezdarem, když jsem uviděla nějakou siluetu postavy na střeše od garáže. Zaostřila jsem na ní a postava se dala do pohybu.

,,Isaacu?" zeptala jsem se trochu se strachem. Člověk, který netuším, jak se dostal na naší střechu, se rychle ke mně přiblížil a já uviděla jeho tvář ve tlumeném světle mého pokoje.

,,Jak..." chtěla jsem na něj vychrlit otázky. 'Jak ses sem dostal nahoru? Jak jsi mě slyšel?' znělo v hlavě a přála jsem si tyto věty vyslovit. Isaac však rychle skočil na podlahu v zablácených botách, zase, a začal se rychle, ale přesto pozorně rozhlížet po pokoji. Nemohla jsem z něj spustit oči, a tak můj pohled stále visel na něm.

,,Co se stalo?" zeptal se mě, když se ujistil, že nikdo kromě nás se v pokoji nenachází.

,,Já...já nevím, jak ti to mám říct," hledala jsem slova, které bych mohla použít. Navíc jsem nevěděla, jestli to vůbec mohu říct. Co kdyby mi TEN hlas něco udělat? A já poté někomu jinému? Nemohla jsem to riskovat. Ale co když neexistuje? Už zcela přicházím o rozum. Isaac na mě s obavami hleděl, ale zůstal potichu. Nejspíš tušil, že ze mě nic nedostane. Alespoň prozatím.

,,Dobře tedy, ale někomu se svěř," řekl se znatelným zklamáním v hlase. Stála jsem tam, hleděla jsem na špinavou zem a nadávala jsem si, že se kvůli mně trápí. Nakonec jsem nenápadně kývla.

,,Chceš, abych odešel?" zeptal se smutným podtónem v hlase. 

,,Ne, prosím," odpověděla jsem, "zůstaň tu se mnou."

,,Dobře, budu spát na židli." 

Přikývla jsem na souhlas a zavřela jsem okno. Isaac si beze slova sundal kabát a šálu a položil je můj stůl. Já mezitím též potichu jsem se schovala pod peřinu a "deník" s propiskou ukryla do šuplíku.

,,Můžu?" zašeptala jsem s vypínačem lampičky v ruce.

,,Jo, můžeš. Dobrou noc, Elisabeth." pověděl tónem z kterého jsem nedokázala usoudit, jak se teď cítí, co si teď myslí, prostě mluvit "nečitelně". Místností se ozvalo cvaknutí a v pokoji se náhle ocitla tma. Byl to zvláštní pocit vědět, že v pokoji nejsem sama. Neměla jsem ale strach. Isaac ve mně budil pocit bezpečí.

,,Děkuji Isaacu, že jsi přišel. Moc si toho vážím," pověděla jsem už skoro ze spánku, takže to ani nejspíš neslyšel..

V noci

Zase to místo. Doufala jsem, že už ho nikdy neuvidím. Stála jsem v opuštěné továrně, ale tentokrát jsem nestála uprostřed jako předtím. Na mém bývalém místě byl stůl. Moc dobře jsem neviděla, co je na něm, tak jsou popošla kousek blíže. Jak jsem se přibližovala stůl začínal být více jasnější. na něm leželo tělo zakryté bílým prostěradlem. měla jsem nutkání křičet, ale dokázala jsem si jen dát ruku před ústa a vystrašeně se koukat. Nevím, co mě to popadlo, něco mě hnalo, skoro až nutilo zjistit, kdo to je. Nemohla jsem se zastavit, musela jsem. Prsty jsem chytla cípy látky a pomalu ji odkryla. Upřela jsem pohled na mrtvolu a nejspíše se mi i zastavilo srdce.

,,Jacku," zašeptala jsem do ticha. ,,Můj Jacku, co ti to udělali," pohladila jsem ho po jeho vyděšeném obličeji, který zachycuje jeho poslední moment života. Svalila jsem se na jeho tělo a propukla jsem v urputný pláč. Chtěla jsem, aby žil. Tak moc jsem si to přála. Náhle mě něco pevně chytlo za ruku a já se otočila. Byla to lidská ruka, která drtila mé zápěstí a já s hrůzou zjistila, že patří Jackovi.

,,Je to všechno TVOJE VINA!" uslyšela jsem hlas, v který jsem ani nedoufala, že někdy znovu uslyším. Jeho ruka mi přímo drtila tu mou. A najednou se setmělo. Nic jsem neviděla ani necítila.

,,Budeš trpět! Ty jsi mě zabila!" křičel mi do tváře Jack a tekla mu z krku krev. On mě držel pod krkem a já ležela na stole. Jak jsem se sem dostala? Bála jsem se ho. Tohle není Jack, nemůže být! On takový není!

,,Zažiješ peklo!" křičel mi do tváře a já jsem se nedokázala bránit. Dívala jsem se mu zoufale do očí. Je ho krásné modré oči se začaly měnit do zlaté barvy. Jako by mě někdo zmrazil a já se jen mohla dívat, co se děje.

,,Jsi monstrum!" zakřičel nakonec a já se jen chytla za krk. Zemřela jsem jako on. Poslední, co jsem uviděla, byl Jackům šílený výraz. 

,,Lis. Lis!" šeptal někdo na konci temnoty. Ten hlas mi byl povědomý, a tak jsem se za ním vydala. 

Zprudka jsem otevřela oči a rychle jsem dýchala. Vystrašeně jsem se rozhlížela do tmy v pokoji. 

,,Šššš, to bude v pořádku, byl to jen sen. Jsi v bezpečí," uklidňoval mě cizí hlas něčí ruka mě něžně, ale přesto pevně chytla za rameno. Až teď jsem si vzpomněla, že tu je vlastně Isaac se mnou.  Snažila jsem se uklidnit dech a uvědomit si, že jsem doma. V posteli. Zavřela jsem oči a zhluboka a pomalu se nadechla. Isaacova ruka povolila a už se odtahovala od mého těla, ale já jsem ho popadla za tu ruku a přitáhla si ho k sobě. On to nejspíš nečekal, jelikož mé objetí chvíli neoplácel. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a rozbrečela jsem se. Isaac mě hladil po zádech a držel mě pevně, jako bych mu snad chtěla utéct. Nic neříkal.

,,Zdálo se mi o Jackovi," i když jsem ho jen objímala, cítila jsem, jak se jeho svaly napjaly, "viděla jsem jeho mrtvolu a když jsem k ní přišla chytil mě za ruku. Potom mě držel za krk říkal, že si to zasloužím, že jsem ho zabila a že budu trpět. Jeho oči se proměnily a potom, potom mě zabil." Mé slzy se začaly valit ještě více.

,,Jak se jeho oči proměnily?" zeptal se po chvíli Isaac a hladil mě po vlasech.

,,Jeho duhovky byly zlaté," řekla jsem potichu. Byla jsem z toho všeho unavená a vyčerpaná. Smutně jsem pustila Isaaca a znovu si lehla.  Postel se však prohnula a někdo mě objal zezadu. Šťastně jsem se pousmála a konečně v klidu usnula. 

*Věřili byste, že vyjde nová kapitola? Já také ne, ale cítím, že jsem vám ji dlužila, tak jsem ji napsala. :)
Děkuji moc za 3,9k zhlédnutí! Hřeje mě to u srdíčka <3

Jestli byste chtěli pokračování, tak prosím dejte votes či napište komentář, ať vím, jak se vám to líbí :)

PS: Který pár se vám líbí? Lis+Isaac, Lis+Stiles, Lis+Liam? Nebo někdo úplně jiný? :)