(Ab)Normal |Teen Wolf

9.kapitola

Ahoj Lis! Jak je? Za dva dny už přijedu. Nemohu se dočkat až tě zase uvidím a budeme se spolu bavit.

Prosím odepiš.

Tvůj Liam

Odhodila jsem mobil vedle sebe a dala obličej do dlaní. ,,Co to jenom bylo? Proč, sakra, proč? Proč mě Liam zabil? Jsem monstrum! Obyčejné monstrum! Byl to JEN sen! Obyčejná můra. Nic víc. Zapomeň na to!" mluvila jsem sama na sebe. Poslední větu jsem několikrát po sobě opakovala. Pár minut jsem tam zůstala v takovéto poloze a potom jsem si znovu přečetla Liamovu textovku. Normálně by mě potěšila, ale teď jsem byla zní velmi nesvá. 

'Udělal by to? Dokázal by mě zabít?' honilo se mi hlavou. Z udiveným pohledem na hodinky jsem zjistila, že už je pár minut po čtvrté. Můj spánek nespánek trval nějak moc dlouho. Lenošně jsem vstala z postele a odebrala jsem se do koupelny. V domě nikdo nebyl. Mamka s Georgem pracují do večera a moje sestra je určitě někde venku. Stoupla jsem si před zrcadlo a upravila se do podoby, ve které mohu vyjít na světlo světa. Můj pláč se na mě podepsal, a tak jsem červený obličej zakryla za sestřin make-up. Je mi jasné, že na zápase budou i mí spolužáci a třeba i můj nový objev. Po mém snad vydařeném pokusu v koupelně jsem se posbírala všechny věci, nacpala je do tašky a vydala se směr lacrossové hřiště. 

Neměla jsem už moc času a nejrychlejší cestu, kterou jsem znala byla přes les. Vůbec se mi tudy jít ale nechtělo. Proč taky, potom záhadném vytí. I přes výpočty, které jsou prováděla ve své hlavě jsem musela uznat, že lesem je to nejrychlejší. S rukama v kapsách jsem kráčela po zemi plné jehličím a přitom držela křečovitě mobil, kterým se pomocí sluchátek dostávala do mých uší uklidňující hudba. Pobrukovala jsem si, abych zahnala strach. Nevnímala jsem les kolem sebe, až silné zavytí mě vrátilo zpět do reality. Nepoznala jsem, odkud šlo, ale v tu chvíli mě to ani moc nezajímalo. Prostě jsem vystřelila rychle, jak jen to šlo a neohlížela jsem se. Po chvíli jsem šťastně zjistila, že se nacházím na kraji lesa. Pohlédla jsem na hodinky a s úlevným výdechem se vydala k hřišti. Po tom vytí jsem totiž vyběhla na jiném konci lesa, než jsem kluky o prázdninách pozorovala.  

Na tribunách jsem uviděla Lydii a plno dalších lidí. Lydie se mě všimla a hned naznačovala, abych si k nim přisedla. Seděla na místě, kde jsem minule seděla já s Isaacem. Porozhlédla jsem se okolo, ale nikde už nebylo moc místa, a tak jsem se vydala k ní. Při cestě jsem si vyndala sluchátka, protože mi to přišlo nezdvořilé.

,,Ahoj Liso, nečekala jsem tě tu!" vypískla nadšeně Lydie a ve stoje mě objala. Vzpomněla jsem si na sen a na její slova. Když mě pustila, otřepala a rychle jsem si sedla, aby to nebylo vidět. 

,,Ahoj Lydie," pronesla jsem, protože jsem si uvědomila, že jsem ji vlastně ještě nepozdravila. Bylo mi v tu chvíli trapně a jak je už mým zvykem, začala jsem si hrát se svými prsty.

,,Už to brzy začne, víš, o co jde?" zeptala se mě po chvíli. Asi poznala, že já s konverzací nezačnu. Mile se ale na mě usmála a já se donutila se rozmluvit.

,,Něco mi už řekl Isaac, ale moc jsem to nepochopila, spíš jsem jenom tak přikyvovala," po posledních slovech jsem se uchechtla.

,,Jo, to dělám taky," a začala se smát se mnou.

Pak začal zápas. Lydie mi do ucha vysvětlovala, co se děje, ale moc jsem jí nevěnovala pozornost. Moje oči i mysl se soustředila na kluky hrající lacross. Jak jsem si myslela, Isaac hrál taky. Všimla jsem si, že se na mě dívá. Na takovou dálku samozřejmě nejde poznat na koho se přesně kouká, ale mně při jeho pohledu mým směrem naskočila husí kůže. Mé oči ovšem zabloudili na někoho jiného. Někoho se zrzavými vlasy a dresem s číslem 13. Upřeně jsem ho s obdivem sledovala, jak se probojovává do pásma protihráčů.