(Ab)Normal |Teen Wolf

17.kapitola

Previously on (Ab)Normal:

,,Zabít!"

Pohled Elisabeth

Moje víčka se začala pomalu zvedat a já začala vnímat okolí. Ležela jsem v posteli. Rozhodně nebyla moje. Kolem ní stáli či seděli "vrazi". ,,Dostali mě!" projelo mi hlavou. Jejich vyděšené pohledy mě znervózňovali. Začala jsem panikařit.

,,Bude potřebovat klid, měli bychom jí ho dopřát," prolomil ledy někdo, kdo vypadal jako doktor (bílý plášť a kufřík, to mívají doktoři ne?) a měl namířeno k odchodu. Jeho hlas probudil ostatní z vystrašených pozic a zamířili také ke dveřím.

Vůbec nic jsem nechápala. Co se to stalo? Jak jsem se sem dostala? Proč zrovna oni? Jak to, že si nic nepamatuji? Bylo toho na mě příliš. V poslední době se toho stalo strašně moc a já si to ani nepamatuji. Podvědomě si však něco pamatuji, protože v mých očích se začaly vytvářet slzy.

Jakmile jsem zavřela oči a oddávala se svému pláči, v hlavě se mi začaly odehrávat scény, co se mi staly. Jak jsem přišla o mého milovaného Jacka, místnost s ledovou podlahou, nůž bodající do mé kůže, "vraždící" látka.. Cítila jsem se úplně na dně. Co mám teď dělat? Viděla jsem na vlastní oči, jak roztrhli mému příteli hrdlo! Mučili mě! Jsem nejspíše v doupěti vrahů!

Něčí ruce mě náhle objaly a já se najednou cítila v bezpečí. Ani jsem si nevšimla, že tu někdo zůstal. Osobu, která mě držela v náruči, jsem opětovně objala, ale nepřestávala jsem brečet. Nešlo to. Jako by se všechny emoce, co jsem předtím cítila, se naráz znovu vynořily a tlačily se, abych je projevila. Člověk, co mě držel mě pohupoval ze strany na stranu, jak to dělávají matky svým dětem, když se jim něco stane.

,,Už jsi v bezpečí, neboj," promlouval na mě hlas. Byl Scottův. Dlouho jsem se Scottem nemluvila, ale jeho hlas jsem měla stále vrytý do paměti.

,,Je to vrah! Nemůžeš mu věřit!" řekl hlas v mé hlavě.

,,Tak proč mě nezabili? Hmm?" odpověděla jsem mu. Je divné mluvit sám se sebou ve své hlavě? V poslední době to dělám nějak často.

,,Protože tě chtějí využít k jiným účelům.." pověděl, jako by zamyšleně.

,,A to jsi vzal zase kde? Ty jsi já, jak bys mohl vědět něco, co já ne? To nejde!"

,,Máš pravdu, ty jsi já a já jsem ty. Jsem tvojí součástí a měla bys mě začít poslouchat, jinak dopadneš velmi špatně."

,,Proč mám pocit, že tyto slova, tyto myšlenky nevytvářím já?"

,,Vytváříš, ale musíš mě přijmout. Když mě přijmeš, budeš moct plně samu sebe kontrolovat a zjistíš, co se ti doopravdy stalo. Nebo tě to snad nezajímá?"

,,Zajímá...Už začínám bláznit, tohle nemůže být pravda. Vypadni z mé hlavy!"

,,To se nikdy nestane..." hlas zmlkl. Poslední slova mě zarazila. Dokonce jsem přestala i brečet.

,,Děje se něco?" zeptal se mě Scott, zastavil se a pohlédl mi do očí.

,,Proč jste mě nezabili?" spustila jsem na něj. Ani nevím, kde se tato agrese ve mně vzala. Prostě se najednou objevila.

,,My lidi nezabíjíme," odpověděl nechápavě Scott.

,,Ale zabili jste," řekla jsem nesmlouvavě.

,,Žádného člověka jsme zabili," odporoval nesmlouvavě Scott.

,,A co Matt? Proč jste mu to udělali?" vyplivla jsem na něj. 'Jak dělá, že nic neví!' pověděla jsem jsi sama pro sebe v hlavě.

,,Myslíš Matthewa Daehlera? My ho nezabili. My ne.." sklopil zrak, jako by si na něco vzpomněl.

,,Tak kdo?" řekla jsem necitelně.

,,Nám můžeš věřit. Nechceme ti ublížit, to by bylo to poslední, co bychom chtěli." snažil se mě uklidnit a díval se mi upřímně do očí.

,,Jak vám mohu věřit? Dej mi důvod," vybídla jsem ho.

,,Zachránili jsme tě," řekl rázem.

,,Možná byla moje záchrana tam, kde jsem předtím byla a vy jste mě uvěznili tady. Něco jiného si vymysli." odpověděla jsem s trochou pohrdavosti v hlase.

,,Měla by sis odpočinout. Potom ti řeknu důvod, proč nám věřit," odpověděl klidně Scott a odešel z pokoje. Zůstala jsem sama bez krásného pocitu, že se mnou někdo je, že někdo stojí za mnou. Že mě někdo má rád. Lehla jsem si zpět pod peřinu, zavřela oči a vydala se do říše snů, kde je lepší život než žiji teď.

Ráno

Na očních víčkách mě pošimraly sluneční paprsky. 'Konečně jsem se pořádně prospala!' oddychla jsem si a blaženě se protáhla. Moje pravá ruka narazila do něčího těla. Nechápavě jsem začala hmatat dál. Uslyšela jsem chrápání. Zamračila jsem se a otevřela jsem oči. Vedle "mé" postele seděl na přisunuté židličce Stiles. Ještě pořád spal. Usmála jsem se z pohledu na něj a poposedla si do sedu, abych se zády opírala o zeď. Začala jsem přemýšlet nad věcmi, co se staly. Bylo to tak zmatené. Pohlédla jsem na své ruce. Z hrůzou jsem vyjekla.

,,Co se děje?!" vyskočil ze židle Stiles, div nespadla (židle). Vyděšeně na mě zíral a už vůbec nevypadal, že by před chvílí spal.

,,Ehm...nic.." odpověděla jsem rychle a otočila svou ruku tak, aby to nebylo vidět.

,,Pro nic bys neječela," chytře poznamenal Stiles a přiblížil se k posteli.

,,Měla jsem noční můru," začala jsem lhát. V lhaní nejsem moc dobrá, ale snažila jsem se do toho dát všechno.

,,Nechceš mi o ní říct?" řekl starostlivě Stiles a sedl si na postel. Zlehka se dotkl mé ruky, ale já ucukla. Neuvědomila jsem si, že to bude po takovémto pohybu vidět. Stiles si toho hned všiml a hned ji chytl, aby si to mohl lépe podívat.

,,Víš, co to znamená?" zeptal se po chvíli, kdy se probral z transu. Na mém předloktí bylo vyškrabáno slovo "ZMIZ" (česky poz.autor.). Písmena nebyla vyryta hluboko, ale přesto byla na okrajích trocha zaschlé krve.

,,Je to české slovo. Má mnoho významů. Ztratit se, stát se neviditelným, přestat existovat.." zašeptala jsem. Nikdo jiný než já a moje rodina v tomto městě neumí česky. Naše pohledy se střetly. Stiles měl trochu vystrašený, ale přitom odhodlaný výraz. Společně jsme se potom podívali na mou druhou ruku. Levou. Ta byla v pořádku. Jenom konečky nehtů byly místy trošičku špinavé od krve.

Baví Vás to pořád? Nejsem si jistá, jestli je to pořád tak zajímavé jako předtím :/

1700 zhlédnutí? No to si ze mě děláte humor!! To je tak neskutečné!

155 je krásné číslo. A ještě více se mi líbí, když je to počet votes u mého příběhu!

Děkuji moc!

Budu ráda, když se do komentářů vyjádříte ohledně mého příběhu. Moc ráda si to přečtu :)