(Ab)Normal |Teen Wolf

6.kapitola

Skoro celé prázdniny jsem strávila s Liamem. Hodně jsme se sblížili (samozřejmě kamarádsky). Když jsem měla domácí vězení, většinou jsem hrála na kytaru a nebo se učila. Bylo mi trochu divné, učit se přes letní prázdniny, ale já se docela bála nástupu sem do nové školy. Přece jenom, jiný jazyk, lidé, styl učení..

Musela jsem se na to připravit a Liam mi ochotně pomáhal. Jsem moc ráda, že ho mám. Ke konci prázdnin však Dunbarovi odjeli na dovolenou, takže jsem zůstala v Beacon Hills sama. Teda spíše já a tucty cizích lidí. Ani ten kluk, co mě poslouchal, když jsem zpívala, se od té doby neukázal. Trochu jsem toho litovala, i když jsem ho vlastně neznala. Byl hezký. No jo, čeho si Lisa hned nevšimne.

Po odjezdu Liama mi bylo smutno. To už jsem si udělala na něj takovou závislost? Spíš se to bude nudou..

Týden před začátkem školy 

Brzy už začne škola. To byl taky důvod, proč mě moje mamka vytáhla na nákupy. Netuším, kolik jsme toho přesně koupili, ale moje velká šatní skříň je už plná. Z toho důvodu jsem musela vyhodit skoro všechno staré oblečení a zbylo mi jen pár osamocených kousků.

 Jak mamka poslední dobou říká: "Nové město, nový život, nový šatník, nové možnosti."

Tím se mě snaží motivovat, abych se ve škole snažila. Chce alespoň z jedné dcery mít vysoce postavenou a respektovanou osobu. A protože moje sestra není zrovna studijní typ, jsem na řadě já. 

Potichu jsem se procházela v novém oblečení po lese a zaposlouchávala se do ticha. Miluji to. Není to nervózní ticho mezi dvěma osobami, když neví, co říct, ale uklidňující ticho. Z ticha jsem uslyšela pískot píšťalky. Pomalými kroky jsem došla k místu, odkud se pískání rozléhalo. Byl to stadion. Nenápadně jsem se přikrčila a zpovzdálí pozorovala kluky hrající nějakou hru. Nikdy jsem ji předtím neviděla. Moc se o sporty nezajímám, to je pravda. Najednou se dva kluci otočili mým směrem. Rychle jsem se schovala. Po chvíli, kdy jsem sebrala všechnu odvahu, jsem vystrčila hlavu ze svého úkrytu. 

Hra byla v plném proudu a pozornost všech byla soustředěna na míček. Mlčky jsem je pozorovala. Byla to úžasná podívaná. Nejsem úchyl, ale prostě mi to připadalo zábavné. Když hra skončila, jejich trenér (nebo alespoň myslím, že to byl on) jim něco řekl a všichni potom odešli.

Takhle se to dělo celý týden před začátkem školy. Poslední den jsem si řekla, že bych si po klučičím zápase na stadionu už konečně mohla zahrát na svou kytaru. Bylo to pro mě zvláštní místo.

Schovala jsem se ve svém úkrytu a vyčkala do konce hry. Až všichni odešli z hřiště, vydala jsem se na tribuny stadionu. Světla ještě nezhasla a doufala jsem, že ještě dlouho nezhasnou. Sedla jsem si do nejpřednější řady, sundala si kytaru ze svých zad a vyndala ji z obalu . Palcem jsem přejela přes všechny struny a zhluboka se nadechla. ,,Jdeme na to," řekla jsem si pro sebe. Nevím proč, ale byla jsem nervózní. Nadechla jsem se a s výdechem začala hrát. Další má oblíbená písnička samozřejmě. Proč taky hrát nějakou neoblíbenou?

Jaromír Nohavica-Kometa

Tato písnička má velmi hluboký text. Snažila jsem se procítěně vyslovit každičké slovo. Zpívala jsem a pozorovala oblohu. Byla už tma a hvězdy se začaly pomalu odkrývat. Dozněly poslední tóny a já jsem se zavřenýma očima pousmála. Povedlo se mi to. Bylo to perfektní. Za mnou jsem uslyšela potlesk. Rychle jsem se otočila.

,,Úžasné," řekl kluk, který pomalu sestupoval za mnou. Nestihl se ještě převléct, takže měl na sobě dres se čtrnáctkou.

,,To jsi ty," vydala jsem z transu. Vážně to byl on. Ten kluk, co stál na ulici a poslouchal mě. Přisedl si za mnou na lavičku a šibalsky se na mě podíval.