(Ab)Normal |Teen Wolf

15.kapitola

*Stydím se za to, jak pozdě jsem to vydala. Opravdu!

Tak, snad se vám tato kapitolka bude líbit. Snažila jsem se to dobře napsat.

Dnes odjíždím do Itálie, takže kapitoly bohužel minimálně do pondělí nebudou. Chtěla jsem alespoň před cestou ještě jednu vydat.

Chtěla bych vědět, co byste chtěli za 1000 zhlédnutí? Nějaký otázky na postavy či na mě? Nemám moc ráda takovéto otázky, ale pokud byste chtěli, určitě napište do komentářů, že chcete a připište otázky!

99 votes? Wau!!! :)

1000 zhlédnutí? Nečekala jsem, že bude mít tento příběh takový ohlas. Děkuji moc! :)

Mým tělem projela ostrá bolest a chlad. Ztěžka jsem otevřela oči a párkrát zamrkala. V místnosti byla tma. Ležela jsem na studené zemi,  a tak jsem se rozhodla pokusit se sednout. Když jsem se však opřela rukama o zem, ucítila jsem takovou bolest, že jsem zase dopadla na zpět. Hlava mi začala třeštit, jako by se mi chtěla rozpadnout, a proto jsem si ji dala do dlaní. Na dlaních jsem poznala něco tekutého. Nejspíš moje krev. Hlavou se mi proháněly myšlenky jedna za druhou. 

Proč mě sem zavřeli? To mě chtějí nechat vyhladovět? Jak to, že mě předtím ta nestvůra nezabila? Kdo to vůbec byl? Nebyl to člověk, ale mluvil. Měl červené oči. A drápy. Co se tu ksakru děje? Proč já? Proč Jack?

Vzpomínka mě zabolela u srdce a moje oči se staly zase prameny nekonečné řeky. Vnímala jsem jenom slzy stékající po mých tvářích. Najednou se zprudka otevřely dveře a do místností proniklo světlo. Zamžourala jsem do míst, odkud světlo vycházelo a uviděla jsem siluetu. 

,,Zachránce!" pomyslela jsem si. Můj "zachránce" se ke mně přiblížil a popadl mě surově za mou paži. Trochu jsem zavrávorala, ale jeho pevný stisk mě udržel na nohou. Chtěla jsem se zeptat, kdo je, ale bála jsem se. Co když to nakonec není můj zachránce, ale někdo, kdo mi chce ublížit? Šli jsme potichu chodbou a já si uvědomovala jenom bolest mého celého těla a okolní svět mě moc nezajímal. Došli jsme až k obyčejně vypadajícím dveřím. Muž vedle mě je otevřel a postrčil mě dovnitř. Místnost byla osvětlená a uprostřed židle s popruhy. Na mučení. Začala jsem panikařit.

,,Co to má znamenat?" konečně jsem se odhodlala. Muž mě dovedl k židli. Snažila jsem se vysmeknout, ale marně. Byla jsem moc slabá. Žádná odpověď. Vzdálil se ode mě ke stolu s čím si, co jsem neviděla.

,,Kdo jsi?" zeptal se mě zády ke mně. Zprvu jsem nechtěla odpovědět, ale pak mi došlo, že by na tom mohl záviset můj život, a tak jsem odpověděla.

,,Jsem Elisabeth," odpověděla jsem prostě. Hlava mě neskutečně bolela, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Zatnula jsem pevně zuby a přivřela oči.

,,Mně je jedno, jak se jmenuješ, ale chci vědět, co jsi!" zvýšil hlas a vrátil se ke mně s rukama za zády. Tak co po mě chce vědět? Jméno nechce, ale chce vědět, kdo jsem. 

,,Jsem člověk," odpověděla jsem. Měla jsem strach. Doopravdy strach. 

,,Zeptám se tě ještě jednou a promysli si odpověď. Kdo jsi?" řekl zase. Co chce, abych odpověděla? Vždyť říkám pravdu!

,,Jsem člověk! Normální, bezcenný člověk!" zakřičela jsem. Přistoupil ke mně blíže a konečně ukázal, co měl schovaného za zády. Pomalu se mi nůž zabodával do mého předloktí. Další neskutečná bolest mnou procházela, ale alespoň trochu tlumila bolest hlavy.  Asi jsem neměla říkat, že jsem "bezcenná".