(Ab)Normal |Teen Wolf

7.kapitola

,,Moje milovaná sestřičko, mohu dovnitř?" zavolala na mě Jane a čekala na mou odpověď. 

Bylo prvního září, taktéž známí jako první den školy. 

,,Samozřejmě," řekla jsem sladce, ale přitom otráveně. Starší sestra vstoupila do mého pokoje a hned se začala přehrabovat ve skříni.

,,Hej! Na tom jsme se nedomluvily!" okřikla jsem ji. 

,,Hmm, kde jenom může být?" probírala se mým oblečením a očima tikala z jednoho kusu na druhý a další a další. Vůbec si mě nevšímala. Najednou se na mě otočila a vykřikla.

,,To je ono! Bude to perfektní!" pochvalovala si stále dokola. Začala obdivovat moji halenku a trochu mi ji upravila.

,,Já jsem myslela, že moje oblečení nesnášíš. Co tak najednou?" podivila jsem se a trochu ji od sebe odtáhla. Odjakživa mým vkusem opovrhovala. Prý je moc nudný, úzkoprsý a neoriginální.

,,To je pravda. Dlouho jsem však u sebe hledala něco, co by se hodilo k těmto novým džínám, ale na nic jsem nemohla přijít. Pak mě napadlo, jestli bys něco neměla ty, no a máš!" řekla nadšeně. ,,Že mi to prosím půjčíš?" poprosila mě a udělala výraz, kterému nemohu ani já odolat. Nerada jsem svlékla oblíbenou halenku a podala ji sestře. V jejich očích se zablýskly jiskřičky blaženosti.

,,Co za to?" zeptala jsem se a rychle hmátla po domácím tričku.

,,Můžeš si vybrat, co chceš z mého šatníku," zamyšleně konstatovala a vyšla z mého pokoje. Dobalila jsem si věci do školy a protože vážně nechci jít do školy ve vytahaném tričko, ještě navíc když jsem tu nová, vydala jsem se do sestřiného pokoje.

Její pokoj byl prázdný, a tak mě neměl kdo rušit. Po chvíli uvažování jsem se rozhodla pro tmavě-modro-černou kostkovanou košili  a černé tílko.

,,Elisabeth, jestli nechceš přijít pozdě do školy, okamžitě přijď dolů!" zakřičel na mě mámin přítel jazykem, který jsem poslední dobou používala nejčastěji. Angličtinou.

 Protočila jsem oči, popadla lehkou tašku snad všemi věcmi, co dnes budu potřebovat a seběhla schody. Dvěma pohyby jsem si nazula boty, levou rukou jsem sundala kabát z věšáku a pravou rukou chytla pytlík se svačinou. Silně jsem popadla za kliku a vůbec jsem nebrala ohled na to, jak moc dveře bouchnou. Sedla jsem si na zadní sedačku za spolujezdcem, tedy za Jane, a nervózně jsem si začala hrát s mými prsty. Auto se rozjelo a všichni jsme jenom mlčky seděli. Celou cestu jsem přemýšlela nad frázemi, které bych mohla použít, koho tam všechno potkám, jestli mi někdo pomůže.. Liam je pořád na dovolené, takže jeho pomoci se dočkám maximálně v podobě esemesek. I když ty také trochu pomáhají. Třeba jako ta poslední ze včerejška.

Vím, že to dáš, neboj se, jsi úžasná, věř si! ;)

Tvůj Liam

Trochu mě znepokojilo slovo "Tvůj" ve zprávě, ale stejně jako celé jeho chování si to vysvětluji jeho americkým původem.

,,Jsme tu. Vím, že nejsem váš otec, ale přesto bych vám stejně chtěl říct, že jsem na vás pyšný. Jak jste zvládly stěhování a opuštění vlasti, muselo být hodně těžké. Jsem moc rád, že vás mám. A teď běžte a ukažte jim, jak jste úžasné. Kdyby něco jsem na telefonu."

Tohle jsem vážně nečekala. Vždycky byl k nám takový odtažitý. A teď nám najednou vyjadřuje podporu a jak nás má rád. Jako první jsem promluvila já po jeho proslovu.

,,Děkuji Gregu, moc si toho cením. Určitě ti v případě nouze zavolám," vykoktala jsem ze sebe a vyběhla z auta. Nebylo to z důvodu, že bych lhala, ale já prostě nedokážu zvládat situace s více emocemi. Nevím, jak přitom reagovat.