(Ab)Normal |Teen Wolf

4.kapitola

Hned venku jsem si pustila hudbu. Všimla jsem si Jeepu, který byl zaparkovaný před vchodem. 'To vážně ještě někdo jezdí tímhle tím?' udivila jsem se. Moje myšlenky se rychle přesměrovaly na Stilesův a Scottův rozhovor. Co tím mysleli? 

Celou cestu zpátky jsem nad tím přemýšlela. Zastavila jsem se až před mým novým domovem. Neuvědomila jsem si, že jsem si nevzala klíčky, a tak jsem musela zazvonit. „Co ti trvalo tak dlouho? Máme strašný hlad," objevila se ve dveřích mamka. „A co se ti stalo s nosem?" zeptala se mě, když uviděla zakrvácený kapesník.

„Promiň, nemohla jsem najít obchod a jeden kluk mě omylem praštil no.." odpověděla jsem klidně. Rychle jsem vyrazila dovnitř, přezula se, jak není zvykem u Američanů, a vydala se s nákupem do kuchyně.

 „Přinesu ti na to led," rozhodla se matka. 

„Já si myslím, že to není potřeba," odporovala jsem. „Mysli si, co chceš, ale musíme to chladit," řekla a vyndala z mrazničky led. „Tady," podala mi led. Naštvaně jsem si ho vzala a začala jsem si nos chladit. Přede mnou se objevila "snídaně", a tak jsem se do ní pustila. Konečně můj žaludek utichl. Po chvíli mě už nečinné sezení nudilo a protože venku bylo hezky, tak jsem se rozhodla, že bych se mohla podívat do přírody. Mamka by mě ale jen tak bez důvodu ven nepustila, a proto jsem si musela vymyslet nějakou záminku.„Mami?" zeptala jsem se jako neviňátko.

„Co potřebuješ?" řekla přímočaře.

„Mohla bych jít ven do přírody se učit angličtinu? Vzala bych si učebnici," odpověděla jsem nejmileji, jak jsem uměla.

„Jestli se budeš učit, tak proč ne, ale po obědě," uzavřela debatu.

„Dobře," pověděla jsem a přitom jsem se snažila, aby v mém hlasu nebylo slyšet nadšení. 

Vyrazila jsem do svého pokoje a přitom jsem si vzala tolik tašek, kolik jsem mohla najednou pobrat i s ledem. Začala jsem se pomalu zabydlovat. Až jsem měla všechny tašky vybalené padla jsem rovnou na postel a znovu chladila. Předtím jsem to trošku ošidila. Přece jen jsem chodila sem a tam a potřebovala jsem obě ruce. Záda jsem si opřela o zeď a z pod polštáře jsem vytáhla svůj starý deník a začala psát co se za necelý půl den událo. A kdo ví, co se ještě stane?

Tak jsem se zase k Tobě vrátila.

Jsi rád? Jistě, že ne. Píšu přeci do Tebe já. Lisa. No, to je teď asi jedno.

Dneska jsem byla poprvé v americkém obchodě. Poštěstilo se mi tam potkat dva docela pohledné kluky, co si budeme nalhávat. Jeden z nich, Stiles (snad se to tak píše...) mě omylem (doufám, že omylem) praštil. Do teď to leduji. Nejsem zvyklá se s někým, koho neznám bavit, takže jsem radši rychle odešla. Musela jsem vypadat vážně divně. Dokonce jsem ani Stilesovi nevrátila jeho balíček kapesníků. Až ho potkám budu mu ho muset vrátit. 

Vedli dost zvláštní rozhovor. Když jsem odcházela, bavili se o mně. Zaprvé, nikdo se o mně nikdy nebavil (nepočítám rodiče), zadruhé, Scott doslova říkal: "To je ona". Co tím myslel? Snažila jsem se na to přijít, ale nepovedlo se mi to. Asi jsem byla jenom někomu podobná.

Nad tím jsem se zamyslela.

„Oběd!" zakřičel mámin přítel v angličtině. 

Po obědě

„Tak já teda jdu ven, ano?" zeptala jsem se mamky, která seděla na gauči s laptopem na klíně. 

„Máš učebnici?" zeptala se.