Poslední lovec

Počátek konce

Ležela na cvičišti- v prachu- sama. Byla noc a byla zima. Upřeně pozorovala západní stranu roviny, přesněji jeden větší kámen- odtamtud vždy přicházel. Už byla vyhublá, celkově na tom byla býdně. Bylo jí to jedno. Čekala. Čekala kdy on vyjde zpoza kamene, aby jí přivítal. Tak to bylo poslední dva měsíce. Ve dne v noci. Nejedla nepila- byl zázrak když do ní něco dostali. Spala jen občas. Věřila, že když odejde, nenajde ji. Přes den se na ní upíraly desítky pohledů- přes noc byla sama. Začalo se povídat, že se zbláznila. Že jí bolest z jeho ztráty připravila o rozum. Že zešílela žalem.

Den ode dne byla hubenější a vypadala hůř. Už u ní byli léčitelé, mudrcové a i Záře. Nic nepomáhalo. Stále tiše sledovala onen kámen. Už necítila ani tu počáteční bolest- už necítila vůbec nic. Zbyla z ní prázdná skořápka bez života- bez pocitů. Nic jí nezbylo. Jistě zbyl jí klan, ale už tu nebyl on.

Uplynulo dalších pár dní a zima byla čím dál větší. Zanedlouho jí na hlavu dopadly první vločky. Začalo období bílé země. Sníh se stal její peřinou. I přes všechnu tu zimu trpělivě čekala. Nehýbala se. Nehodlala se vzdálit ani na krok. Někteří tvrdili, že už je po smrti a byly překvapeni když zjistili, že se mýlí. Každým dnem přibývali páry zvědavých očí. I přes všechny tygry co u ní stáli se cítila opuštěná. Už jí nikdo nestál po boku, nikdo jí nechápal. Nechápali proč tam leží, proč pozoruje kámen, proč jí tak zasáhla něčí smrt. Zbyla sama- sama proti všemu. Nikdo jí nedával důvod se smát, plakat... něco cítit. Zavřela oči.

,,Šedou, neutíkej mi," zapískala malá bílá tygřice. Jenže to už jí šedý tygr zmizel z dohledu. Osaměla v lese. Měla strach a začala brečet. Najednou do ní šťouchl něčí čumák. ,,Nebreč," utišoval ji známý hlas. ,,Šedou," vypískla radostně malá tygřice. ,,Myslíš, že bych tě tu nechal?" zasmál se Šedou. Tygřice zakývala hlavou. ,,To bych nikdy neudělal," usmál se. ,,Slibuješ," pípla tygřice. ,,Slibuju," odpověděl, ,,Nic nás nerozdělí. Budem navždy spolu."

V realitě

Střela se zavrtěla a šťastně řekla: ,,Navždy."

Probudilo ji jemné šťouchnutí do hlavy. Otevřela oči a uviděla svou matku. Nic neřekla a ignorovala ji. Její matka se ale nenechala odbýt: ,,Střelo, co kdyby jsi šla do jeskyně." Střela ji ale stále ignorovala. ,,Musíš jít do tepla," stále to zkoušela. ,,Nemůžu," odbyla ji Střela. Vlastně to bylo od toho rozhovoru se Září kdy na někoho promluvila. ,,Proč ne," nechápala matka. ,,Musím čekat," odpověděla prostě. Matce hned došlo na koho čeká: ,,Ale Střelo, vím, že jsi ho měla ráda... ale je pryč. On už se nevrátí." ,,Vrátí," namítla Střela. ,,Střelo, musíš se s tím smířit," začala se zlobit matka, ,,Tvůj otec to musel udělat." Jakmile to dořekla, začala toho litovat. Bylo jisté, že to Střela slyšela, protože už stála na nohou a vrčela. ,,Co... co otec musel udělat," její vrčení se rozléhalo snad celým táborem. ,,Tvůj otec musel... musel říct, že Stín zemřel," odpověděla klidně matka. To byla ubohá lež. A navíc, Střela cítila, že se třese, že se jí zrychlil tep. Skočila na ní a povalila ji na zem. Matka byla překvapená nečekaným útokem. ,,Pravdu," zavrčela Střela. ,,Obviňuješ mě ze lži?" mluvila matka stále klidným hlasem. Střela ji kousla do nohy až matka zaskučela bolestí. ,,Řekla jsem pravdu," Střelino vrčení nabývalo na síle. ,,Vždyť ji znáš," zasípala. Na cvičiště přibýhali první tygři co zaslechli řev. Zůstali však stát když si všimli co se děje. Střela byla čím dál vzteklejší. Kousla matku do břicha. Ta jen zařvala. ,,Já cítím, že lžeš," zařvala Střela. Sníh se barvil do ruda, jak matka krvácela. Dva rudí tygři už nemohli přihlížet a vrhly se jí na pomoc. Zaútočili na Střelu, která teď vypadala jako by zešílela. Ta je však dvěma bleskovými útoky poslala k zemi. Pohlédla na ostatní přihlížející jestli to ještě někdo zkusí, ale oni o krok ustoupili. Opět přistoupila k matce a zavrčela jí do ucha: ,,Už mi řekneš pravdu." ,,Dobře," vzdala to, ,,Stín zaútočil na vůdce a pokusil se ho zabít. Tvůj otec byl nucen ho zabít." Všichni nevěřícně zalapali po dechu. Střeliny oči jakoby se dívali do prázdna. Vypadala duchem nepřítomně, ale pak znovu zavrčela a její zorničky se opět stáhly do úzkých štěrbinek. Vrhla se na matku a znovu ji kousla do břicha. ,,Pravdu," zařvala tak hlasitě, že to snad slyšel celý tábor. ,,Dobře... dobře," kníkla matka, ,,Jedno mládě urazilo tvého otce, ale když ho chtěl potrestat... Stín mu v tom bránil. Vůdce ho pak obvinil z pokusu o vraždu vůdce. Stín byl odsouzen k smrti." To už několik tygrů nevydrželo a spadli na zem. Střela odstoupila od své zmrzačené matky a šla pryč. Všechen zármutek se změnil ve vztek. Jak to mohli udělat? Věděla přesně kam jde- co chce.

Snad se kapitola líbila. Potěšili by mě komentáře. Vaše názory a dotazy. Pro tuhle kapitolu mi byla inspirací ztráta mé milované kočky Báry (Snad se ti v nebíčku líbí).

VAROVANÍ
Čtenáři se slabší povahou by asi neměli číst dál. Bude se vyskytovat násilí (menší brutalita).