Poslední lovec

Smutek

Bílá tygřice odhodlaně stála před dvěma nejmocnějšími vládci celé země. Vyzívavě švihala dlouhým ocasem ze strany na stranu a cenila své dlouhé nebezpečně vyhlížející tesáky, které usmrtily už nespočet nepřátel. Dávala jasně najevo, že si s ní není radno zahrávat.

Nic jako férový boj v téhle rozvrácené zemi neexistovalo. Už ne. Každý bojoval jedině když věděl, že vyhraje. A když mu bylo jasné, že prohraje, radši utekl. Teď proti sobě stály dvě skupiny šelem. Obě věřily, že právě oni odejdou jako vítězové.

Pod velkou skálou bojovaly šelmy mezi sebou v nelítostném boji, který se tak nebo tak zapíše do historie. Gepardi bojovali spolu s pantery a morsy a statečnou skupinkou tygrů vedenou tygřicí s čistým a spravedlivým srdcem. Záře se nehodlala vzdát. Byla tu, jako jedna z vojevůdců a kdyby utekla, své bojivníky by tím jen znervóznila. V této chvíli záleželo na odhodlání a vůli. Přítomnost velitelů dodávala bojovníkům jistou sebedůvěru a cíl. Bojovali už jen proto, aby zařídili lepší budoucnost další generaci.

Stály proti nim ale dva ze tří nejsilnějších klanů vůbec. Jejich počty už jim však nedodávaly oporu. Měly proti sobě velkou přesilu. Musely začít myslet a využívat tak důležitých možností zabít. Pro zoufalé lvy a tygry už vůbec neexistovalo slovo čest. Žádná možnost ušetřit životy nepřátel. Všichni museli zemřít, aby mohly vládnout celé zemi sami.

Vzduchem vířil prach zvířený tlapama a ocasy nespoutaných válečníků. Všude se vznášel kovový pach krve, který tu zůstane dlouho poté, co bitva skončí.

Střela si měřila pohledem protivníky. Stáli nehnutě a jen na ni zírali vražednými pohledy. Bílý lev byl o hodně větší než ona a jeho obrovské tlapy ukrývaly dlouhé drápy, které by rozpáraly všechno, po čem by se rozmáchly. Vůdce tygrů byl sice o něco menší, ale působil stejně zlověstně.

,,Na ni!" zařval Vůdce tak úzkostlivě až mu nechtěně přeskočil hlas. Měl strach. Věděl, že před ním stojí jeden z největších válečníků, který kdy žil. Ani mohutný lev mu neposkytoval pocit bezpečí.

Bílý vládce pootevřel čelisti s velkými zažloutlými zuby a vydal nepříjemné bublavé zamručení. Zakroutil lopatkami a zašvihal ocasem, jako by ho otravoval nějaký hmyz. Jeho oči jasně protestovaly. Vždyť on byl strašlivý Bílý vládce! Jak se mu ta kočka v pruhovaném kožichu opovažovala rozkazovat? Taková drzost!

Bílý vládce však měl vlastní plány, kvůli kterým ho teď musel poslechnout. Až boj skončí, zabije Vůdce a sám se chopí vlády. Nepotřeboval do budoucna žádnou otravnou blechu v kožichu.

S děsivým řevem se vrhl na Střelu a vysunul přitom své hrozivé drápy. Střela to však předvídala a včas uskočila. Přitom ho sekla svými polovičními drápy do boku když ji míjel. Žádnou velkou újmu mu to však nezpůsobilo.

Bílý vládce se rychle otočil a ohnal se po ní bez rozmyslu tlapou.
Střela bez většího přemýšlení nedskočila a pak se vrhla po jeho pravém boku, který byl zrovna nechráněný. Silně se mu zakousla pod žebry a přejela mu po břiše drápy.

Lev zařval a v panice se ji snažil shodit. Švihal ocasem, řval a oháněl se tlapama. Tygřice vyhodnotila situaci a zavěsila se mu na břicho úplně. Tam na ni nemohl drápy a jeho zuby pro ni nebyly problém. Drápala a trhala až vzduchem létaly bílé chomáče chlupů.

Bílý vládce začínal být unavený a jeho končetiny se mu najednou zdály slabé a křehké. Před očima měl stín a viděl jakoby v mlze.

Střela se ho pustila a odskočila do bezpečné vzdálenosti. Z břicha bílého lva prýštila krev a barvila skálu do ruda.