Poslední lovec

Chci pomstu- chci smrt

Kráčela sněhem přímo k jeskyni. K jeho jeskyni. Jeho čin nesmí být a nezůstane nepotrestán. Za tohle zaplatí. A bude platit krvý. Nevnímala nic než zuřivost co jí tepala v hlavě. Jak se mohl opovážit? Na to neměl právo. Vešla do jeskyně. Do cesty se jí postavili stráže. ,,Co tu děláš? Vůdce si tě nepřeje vidět," prohlásil jeden. ,,Mám právo za ním jít," prskla Střela. ,,Jaké," zavrčel. ,,Pusťte mě tam, nebo..." zavrčela Střela, ale nestihla doříct výhrůžku. Byla přerušena: ,,Nebo co? Obejmeš mě?" zasmál se ten větší. Střela byla oproti němu úplný prcek. Tohle ale přehnal. Zařvala a vrhla se na něj. Skočila mu na hlavu a on silou nárazu narazil hlavou do zdi. Hlava při setkání se stěnou děsivě křupla a jeho bezvládné tělo dopadlo na zem. Pod ním se začala tvořit kaluž krve. Otočila se na toho druhého, který se na ní vrhl. Proběhla mu pod nohama a jeho ocas sevřela v čelistech. Prudce trhla a strážce zařval. Ukousla mu bezmála půl ocasu. Ohnal se po ní tlapou, ale ona se vyhla a hlavou mu narazila do hrudi. Spadl na zem a ona se mu vrhla po krku. Vzala ho za volnou kůži a škubla. Ozvalo se křupnutí a jeho hlava se ocitla v nepřirozeném úhlu. Když bylo po všem, už si jich nevšímala a šla dál. Tady skončila. Určitě potká další než se dostane k němu.

Měla pravdu. Potkala ještě pět strážců. To co z nich zbylo... no nebylo toho moc. Každopádně, jednoho budou muset seškrábat ze zdi. Celou jeskyní se nesl pach smrti. A tohle je přitom jen začátek. Představila si co mu udělá až ho chytí. Zardousí ho? Zlomí mu vaz? Vykuchá ho? Ano, vyrve mu střeva a vydrápe oči. To si zaslouží. Neušetří ho. Pošle ho tam kam patří... do pekel. Nezaslouží si život, ne po tom co udělal. Teď před ní stála poslední stráž- poslední překážka. Zaujmuli bojové pozice a hrozivě zavrčeli. Střela udělala to samé, ale její vrčení bylo o hodně temnější a hrozivější. Stráže zaváhali, ale nedali na sobě nic znát. Ona ale viděla strach v jejich očích. Šla pomalu k nim a při tom nepřestávala vrčet. Chtěla je rozhodit. A povedlo se. Jeden výrazně zaváhal. Zařvala a skočila na něj. Spadl na zem a řval bolestí když ho zaživa trhala na kusy. Druhý se nedokázal ani pohnout. Jen zděšeně pozoroval tu krvavou scénu co se před ním odehrávala. Když se k němu Střela otočila s hlavou celou od krve- utekl. Ještě za ním výhružně zařvala. Jen tak pro jistotu, aby ho náhodou nenapadlo se vrátit. Otočila se zpátky k zohavené mrtvole.

Konečně... Konečně stojí před vstupem do vůdcovi části jeskyně. Dokázala to. Sama pro sebe se usmála když vešla. Vůdce seděl na vyvýšeném kameni a upřel na ní svůj zrak. Kolem něj stáli mudrcové a čekali. ,,Věděl jsem, že mě poctíš návštěvou," pronesl nakonec. Střela mrskla ocasem a vyplivla hlavu jednoho strážce, kterou do teď držela v tlamě na zem. Ta se odkutálela až k vůdci. Podíval se na ní s odporem. ,,Vidím, že jsi naštvaná Střelo. Proč pak?" otázal se. ,,Nehraj hloupého, moc dobře víš proč," prskla. ,,Kvůli Stínovi?" On toho nenechá. Zavrčela a vycenila tesáky od kterých odkapávala krev. ,,Ale no tak, musel jsem to udělat. Nemáš právo se na mě hněvat Střelo," řekl klidně. ,,Nesnaž se mě přemluvit. Střela zemřela spolu se Šedouem. A ty zemřeš taky!" zařvala. ,,Víš, ty jsi zvláštní," ignoroval co právě řekla a pokračoval, ,,Nemusí to tak být. Můžeš být po mém boku. Společně zníčíme všechny naše odpůrce. Si na to silná dost. Jestli chceš pomstu, pomsti se jim. Vím, že to chceš." Po chvíli ticha se Střela začala smát. Ale nebyl to veselí smích. Byl to smích plný narůstajícího šílenství. ,,Ty si myslíš, že chci moc? Myslíš si, že chci vládnout?" znovu se zasmála. Vůdce to nedal najevo, ale ten smích ho děsil. Nechce moc- to je nesmysl, každý chce moc. Z hloubi srdce po ní každý touží. Podívala se mu přímo do očí. Nenáviděla ho. ,,Já chci tvoji smrt," pronesla těmně a zaútočila.