Poslední lovec

Vetřelec

,,Páni," vydechla Nula když spatřila nádherné vodopády, ,,Kde to jsme?" ,,Toto jsou Plačící skály," odpověděl klidně Šedou. ,,A proč brečí?" nechápala. ,,Povím ti proč," začal, ,,Legenda vypráví, že dřív byli čtyři klany jedním. Žili spolu a spolu také umírali. Žili spolu v rovnováze a vše se vyvíjelo dobře. Bohužel to tak nezůstalo na vždy. Čím dál tím víc si všímali rozdílů kterými se lišili. Zemí se začali šířit nepokoje. Netrvalo dlouho a navzájem si vyhlásili válku. Bylo to největší krveprolití všech dob. Přítel vraždil přítele. Bratr útočil na bratra. Rodiče zardousili své vlastní potomky. V té chvíli tato skála pukla a vytekla z ní voda, která rozdělila klan na čtyři malé. Prý už se nesnesla dívat na to nesmyslné vraždění a rozplakala se. Její slzy opět nastolily mír, ale mezi klany to stále vře nenávistí. Od té doby si všichni všímají i těch nejmenších rozdílů mezi sebou," domluvil a hlasitě vydechl. Nula nad tím přemýšlela a nastalo ticho. ,,Víš proč jsem ti to vyprávěl?" ,,Protože jsem jiná a to mě navždy odsoudí," fňukla a sklopila zrak. ,,Ne naopak. Musíš to přijmout a smířit se s tím. Mnozí z nás se nikdy nezmění, ale ty jsi ty a jen ty sama smíš rozhodovat o svém osudu. Minulost je již minulostí a zítřek je nám neznámý. Je důležité abysme žili dneškem a neopakovali chyby co udělali naši předkové." Zněl tak moudře když takhle mluvil. Jeho slova přinutila Nulu, aby se zamyslela. Byla ráda, že se jí ujal někdo tak milý a moudrý. Nikdo jí nikdy tak nepomáhal. Usmála se na něj. Z klidu je vyrušil poplach. Vetřelec. Okamžitě se rozběhli zpátky. Nula s překvapením zjistila, že během chvilky předběhla svého učitele. Netušila, že je tak rychlá. Doběhli k táboru a se zděšením zjistili kdo je ten vetřelec. Medvěd. Obrovský medvěd si stoupl na zadní a hlasitě zařval. Kolem něj poskakovali tygři a bránili území. Medvěd jim však nedovolil, aby se k němu přiblížili víc jak metr daleko. Zrovna odhodil tlapou plnou ostrých drápů jasně rudého útočníka. Šedou přikázal Nule, aby se schovala a sám se vrhl do boje. Nula si zrovna hledala úkryt když dopadl vedle ní se třemi krvavýmy šrámy. Přiběhla k němu a olízla mu čenich. Byl naživu, ale nevypadalo to, že se jen tak postaví. Její strach se během chvíle změnil na čirou zuřivost. Otočila se směrem k medvědovi a zavrčela. Vrhla se na něj. Jakmile byla u něj odhodil ji tlapou. Bolelo to, ale netekla jí krev. Znovu se postavila a pohlédla na protivníka. Zjistila, že už je na bitevním poli sama. Sama s ním. Dobře, jsi silný, ale pomalý. Blížil se k ní a přitom hrozivě vrčel. Rozběhla se k němu podruhé a on se ji pokusil odhodit stejným útokem jako předtím, ale ona to čekala. Skrčila se a když se chystal tlapu znovu stáhnout kousla ho do ní a vyhoupla se mu na záda. Zakousla se mu do kůže na krku, ale ještě neměla dost ostré zuby. Prakticky mu neublížila. Jen ho zdržela. Medvěd sebou škubal a snažil se ji setřást. Ze začátku jí dělalo potíže udržet se. Ale pokaždé když sebou škubl, cítila jak je sama sebou jistější. Za chvíli už dokonce tak trochu předvídala co udělá. Zaryla mu drápky do masa a přelezla ze zad na hlavu. Roztrhla mu uši a šla mu po očích. Její velikost jí v tu chvíli prospívala. Medvěd na ní nemohl mohutnými tlapami. Pevně se zachytila jeho uší. Relativně toho co z nich zbylo. Hlasitě zařvala když se mu povedlo jí škrábnout. Byli to malé škrábance, ale pálili. Ten řev jakoby probral ostatní z transu a vrhly se jí na pomoc. Medvěd útok nečekal. Úplně zapomněl, že tam jsou i oni. Nikdo neváhal a vrhly se mu po hrdle. Netrvalo dlouho a medvěd se zřítil k zemi s posledním výdechem. Z Nuly vyprchal adrenalin a začala zase jasně uvažovat. ,,Nikdo... nikdo nebude napadat mého učitele," zavrčela na mrtvé tělo. Přiběhl k ní kulhavý Šedou a pokáral ji: Co tě to napadlo? Víš jaký jsem měl strach?" Usmála se na něj. On se o ni bál. Má ji rád. ,,Ale byla si dobrá," pochválil ji už klidnějším hlasem, ,,Tak pojď dolů." ,,Kéž by to šlo. Uvízla jsem. Pomůžeš mi?" přiznala. Natáhl k ní krk a něžně ji chytil za kůži na krku. Podařilo se mu ji sundat a společně odešli k léčiteli.

Večer

Večer vůdce svolal celý klan k velkému kameni. Chystal se na proslov. Všichni si něco šuškali než vůdce požádal o pozornost. ,,Dnes jsme se sešli kvůli tomu co se stalo odpoledne. Jak všichni víte, napadl nás medvěd. Byl poražen a nikdo z nás na štěstí nezemřel. Také je všem doufám jasné kdo nám v tom významně pomohl. Prosím má dcero předstup," domluvil a rozhostilo se ticho. Všechny pohledy se upřely na Nulu a ona začala být nervózní. Šedou ji popostrčil čumákem. Váhavě vyskočila na kámen ke svému otci. Vůbec si nepřipadala jako jeho dcera. Byl pro ní úplně cizí. ,,Za tvůj odvážný útok zasloužíš své válečnické jméno už teď. Rada ti zvolila jméno Střela, protože jsi rychlá. Když budeš pokračovat ve výcviku, může z tebe být skvělý bojovník." Snad poprvé projevil zájem o Střelu. Tento moment pro ní byl nejhezčím v jejím životě. Nečekala, že dostane
válečniké jméno a už vůbec ne, že tak brzy. Vyděla pochybné pohledy svého klanu, ale hodně z nich na ní koukalo s novým respektem.

Ahoj. Doufám, že se líbí.
Jen bych chtěla říct, že píšu ještě jinou knížku a to Opuštění. Děkuji za přečtení.