Poslední lovec

Co se skrývá v pozadí

Záře i se svojí skupinkou v tichosti procházela temným lesem, pod nohama jim šustilo spadané listí. Bylo pozdě v noci, hvězdy zářili na inkoustové obloze jako malé diamanty a nádherný měsíc v úplňku tomu všemu vládl. Všude kolem bylo ticho, jen nepatrné výdechy tygrů se nesly spící krajinou. Jako by na světě zbyli úplně sami. Většina tygrů by se asi bála, že na ně ze tmy vyskočí Střela a že po nich zbydou jen jejich výkřiky, co se navždy budou nést krajinou. Ovšem oni byli v klidu. Věděli, že se jim nic nestane. Záře měla pravdu. Když odešli, Střela neměla důvod je zabíjet. Několikrát už ji zahlédli, jak je z dálky pozoruje. Jako by čekala až někdo udělá chybu. Až bude mít důvod k útoku. Vždycky ale nakonec prošli bez úhony. Jednou dokonce stála přímo před nimi a když už si všichni mysleli, že je konec, odešla. Teď už si byli jisti, že je nechce zabít. Nebo... ve tmě něco zahlédli. Bílou siluetu co se dost rychle blížila a pak... na ně skočila s děsivým vrčením Střela. Přeletěla Záři a ze zadu se ozval výkřik. Záře se otočila a spatřila Střelu, jak stojí nad mrtvým lvem a olizuje si krev z čumáku. Nešla po nich, ale po něm. Nejspíš to byl zvěd. Pak ale Záři sevřel svíravý pocit. Ne z toho, že je mohl zabít zvěd, ale z toho, jak Střela dokázala tak rychle zabít lva. Lva, který je pomalu dvakrát tak velký jako ona. V tom přímo na ni upře zrak Střela. Pak se ale otočí a odejde. Jako by se nic nestalo. Jako by tu nebyla. Jediná připomínky na ni, byl mrtvý lev s očima hledícíma do prázdna. Záře by ho možná i politovala, ale nemohla. Byl to nepřítel. Rozhodla se, že napočítá do tří a odvrátí se od něj- zapomene. Jedna- vidí před sebou svůj kmen napůl vyvražděný. Dva- slyší srdcervoucí řev. Tři- odvrací se s kamenou tváří. Teď není čas na zbytečnosti. Ten lev tu bude ležet, dokud ho něco nesežere a nakonec tu zbydou jen kosti. Takový je život. Celá skupinka se dala znovu do pohybu.

O hodinu později

Tichým lesem se nesl pláč. Záře nechápala, kdo tu může plakat. Právě se nachází na území panterů a nikdo tu už nebyl celou věčnost. Tenhle les je opuštěný. Záře- tudíž i celá skupinka- šla za zvukem. Byl čím dál tím blíž, až nakonec byli přímo u něj. Záře se rozhlédla a u velkého dubu spatřila pronikavě zelené oči. Šla blíž a zjistila, že patří malému černému kotěti. ,,Ahoj," řekne tiše Záře a šťouchne do kotěte čenichem. Kotě vzhlédlo a opatrně odpovědělo: ,,Ahoj" ,,Proč si tu tak sám?" zeptala se Záře. ,,Já se stratil," začal fňukat. ,,Stratil? Je vás víc?" nechápe Záře. Vždyť... je to panter. Ti zmizeli. ,,Ano," odpoví. ,,Tak pojď," řekne Záře a pomůže malému  kotěti vylézt na její záda. Přece ho tu nemůže nechat. Podívá se na ostatní a ti jenom kývnou. Přidali se k ní právě ti, co takové věci chápou. V tom má štěstí. ,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptá se Záře. ,,Kau," odpoví mládě a Záře pak představí sebe a ostatní. Vydají se na cestu, musí najít Kauovi rodiče. Nemusí hledat dlouho. Šli asi jenom dvě hodiny a narazili na stopy. Čerstvé. Už začalo svítat a tak by se jim mělo hledat líp. Najednou k nim ze stromů skočí šest velkých koček. Tělo mají rozložité. Černá srst se jim na slunci leskne. Našlapují elegantně a s rozvahou. Panteři. Nikdo nečekal, že tu stále žijí.

Panteři je dovedli do svého tábora. Věděli o skupince už dlouho. Jen čekali. Kau byl rád, že je zase s matkou. Taky na Záři a ostatní čekalo pohoštění. Zdá se, že panteři jsou mírumilovní. Jsou milý a starostlivý. Rodina pro ně znamená hodně. Nejsou krutí, ani bezcitní. Přesto vypadají děsivě. Ví všechno o tom co se děje. I o Střele, o jejím učiteli, otci, i o spojenectví. Nikdo nic nemusel vysvětlovat. Prý tímhle lesem Střela často chodí. Dokonce ví o panterech a vypadá to, že spolu docela dobře vycházejí. Panteři uznávají, že si vůdce zaslouží smrt a že ho má zabít právě Střela. Jenže se do toho zatím nechtějí míchat. Ale až přijde poslední boj, budou blízko. Zmínka o posledním boji Záři překvapila. Copak se Střela nesnaží vůdce zabít už dlouho. A pak jí to došlo. Všechno, co se zatím stalo, byl jen začátek. Všechno to mělo jen odlákat pozornost, všechno to dělala, aby všem nahnala strach. To ona rozhoduje kdo zemře. Celé je to jen hra a kmen se do ní nevědomky zapojil. Ale od téhle hry nemůžete odejít. Tahle hra je nekonečná. To nejhorší se teprve blíží.

Tak hej! :D
Jsem zpět XD. Tady máte kapitolu kde se má pár věcí objasnit -.- A už zbývají jen dvě kapitoli a bude The end ;)