Tajemství Labirintu

Labyrint VI.

Elis a Charlie:
Tak a jsem zase tady. Zase pro připomenutí, jsme na loďce pod zemí a padlujeme pryc.

Zrovna promlouváme kolem nějake bojky.
"Jdem se zase bavit o drbech?" Zeptal se Charlie
"Ne, díky. Nechci skončit ve vodě."
"Já mám hlad!"
"Tak to tady můžeme prohledat."
Vztala jsem a popadla držadlo k nějakým dvířkum.
"Eh, eh nejde to otevřít!"
"Pusť mě k tomu!" Řekl Charlie, Odstrčil mě, popadl držadlo a řekl: "Sleduj odborníka."
Zatáhl a řekl: "Eh, eh fakt to nejde." Podívala jsem se na něj vyčítave. Pak jsem ale popadla držadlo i když ho držel i on.
"Tři, dva, jedna ted!" Zatáhli jsme a dvířka se tak rychle otevřeli, že jsme prepadli dozadu. Nahlédli jsme do díry a uviděli plechovky s jídlem, láhve s vodou a nějake papíry. Popadla jsem jednu plechovku.
"Eh, eh a je to tady zase." Řekla jsem a Charlie už rovnou chytl plechovku se mnou. Překvapive, když jsme za ni tahali oba dva, tak jí pulka vystrikla na dno loďky. Bylo v ní jakýsi maso v omáčce. Normálne bych nad tím ohrnula nos, ale ted jsem byla ráda za každé jídlo. Slupli jsme to jak malinu. Pak jsme vytáhli flašku s vodou a napili se. Všimla jsem si i těch papíru, tak jsem je vytáhla ven. Byl to nějaký deník, z kterého vypadávali stránky. Asi byl už hodně starý. Otevřela jsem ho, a zaujal mě složeny papír. Rozložila jsem ho ale byli na nem jen nějake čáry a na okraji byl jakoby utrzeny. Pak jsme se koukla do deníku ale všechno bylo napsáno zvláštním písmen. Pořádne jsem si písmo prohlédla, něco mi strašne připomínalo. A pak jsem si vzpomněla.
"No jasne to jsou runy."
"Co? Jake ruty?"
"Runy. Jednou na táboře jsem se tohle písmo naučila. Ale nevím jestli bych si na něj vzpomněla."
"Budeš muset."
Vytahla jsem z batohu tužku a papír a začala vzpomínat. Po chvíli jsem to dala do hromady. Pak jsem začala luštit.
"Stříška jo jasne S. Dvě stříšky počkat dvě jsou S...... jo mám to!"
"Tak to přečti." Řekl Charlie

24. 7. 1845  13:58
Jmenuji se Sebaatian a tohle je moje cesta do středu Labirintu. Po překonání prvnich překážek, sedim na loďce a pluji bezohledně do dálky. Vytáhl jsem si nějake jídlo, proplouvám kolem něčeho jako je bojka a čekám co bude dál.

"A to je všechno?" Zeptal se Charlie
"Ne, je tady toho víc, poslouchej.

14:32
Právě jsem překonal něco neskutečného. Objevil se tady vodopád. Spadl jsem z něj a Stratil loď i všechny zásoby. Jedine co jsem zachránil je muj život a tato kniha. Po vodopádu naštěstí bylo pobřeží, na kterém ted sedim. Za mnou je prales, do kterého musím sebrat odvahu vstoupit.

"Ty brďo, to je slušný."
"Slušný! Ne to není slušný! To je příšerný! Uvedomujes si vůbec to že jedeme po stejném jezeru jako on!"
"Musíme zjistit kolik je hodin."
"Proč jako?"
"Neptej se a zjisti to!" Řekl
"Tak co třeba podle slunce? Je za námi, jakože kousek od poledne. Ja bych řekla že je něco po druhé hodině." Řekla jsem
"A před jak dlouhou dobou jsme proplouvali kolem te bojky?"
"Asi před půl hodinou."
"A sakra!
"Co se děje Charlie?"
"Jestli on kolem bojky proplouval ve 13:58 a vodopád byl v 14:32, tak mezi tim je čtyřicet minut. My jsme kolem bojky proplouvali před půl hodinou, to znamena že během deseti minut bysme meli narazit na...."
"A do háje!" Vykřikla jsem. Popadla jsem batoh a dala do něj plechovky, flašky i tu knihu.
"Na, vezmi ten batoh." Řekla jsem, když jsem uslyšela šumění vodopádu. Přibližovali jsme se a přibližovali a pak Charlei řekl:
"Elis, jestli ted umřem, chci ti říct že nejsi až tak špatna."
"Tak tohle jsem si mela nahrát." Zahihnala jsem se ale když jsem se otočila zpět po směru lodi, hned mě smích přestal. Už jsme najizdeli na kraj vodopádu. Rychle jsme si oba dva lehli do loďky a doufali že to prezijem. Pak se loďka naklonila a my začali padat dolů. Jecela jsem jako kdybych letěla z vodopádu. Ale ja jsem vlastně letěla z vodopádu. Pak jsme se ponořili do vody. Náš člun padal ke dnu. Chtěla jsem vyplavat nahoru ale zasekla se mi tam noha. Tahala jsem ale nemohla jsem se vysmeknout. V tu chvíli jsem neměla nejmenší ponětí kde je Charlie. Vytahla jsem z opasku svuj meč a začala s nim sekat do lodi. Už mi docházel dech a pak se mi to povedlo. Rychle jsem vyplavala na hladinu a pořádne jsem se nadechla. Pak jsem se rozhlédla. "Charlie! Charlie kde si?" Nikde jsem ho neviděla, tak jsem se zpátky potopila. Viděla jsem ho na dně ležet v bezvědomí. Znova jsem se nadechla a plavala za ním. Popadla jsem ho a plavala s nim ke kraji. Vytahla jsem ho na břeh a vydýchavala se.
"Charlei! Charlie notak vztávej!"
Ani se nehnul. V tu chvíli se mi do oči vchrlily slzy.
"No tak, nenechávej mě tu! Neumírej!" Pak jsem ho objala. Chvíli nastalo ticho.
"Taky asi nejsem pro tebe tak špatný že?" Ozvalo se a pak mi došlo že to řekl on.
"Charlie, ty zijes." Ten se usmál.
"Eee chci říct....." odstoupila jsem od něj, "....dobře že si v pohodě.."

"A co ted budeme dělat?" Řekl
"Vím přesne co budeme dělat, kouknem se do ty knihy co nás dál čeka." Řekla jsem a vytahla jsem deník. Byl celý rozmoceny.
"Na to ted nemáme čas, jdeme do toho pralesa. Tohle si můžeš luštit po cestě." Řekl Charlie.
Odfrkla jsem si, a při chůzi koukala do knížky. Bylo to tam jako v džungli. Prodirali jsme se listy a brodili se potůčky.

15:17
Prodiram se džungli a kolem mě zni takový zvláštní zvuk.

"Arrrrrrrrrrr." Ozvalo se najednou.
"Čti dal!" Vykřikl Charlie
"Jo jo jasne. .....

Pak se zastavím a zaměřím pohled na křoví. Něco v nem šustí,  něco velkého. A pak z něj vyleze. ....

"Co, co z něj vyleze?"
"A sakra, běž! Běž!" Rozběhli jsme se a zvuk stále zesiloval a zesiloval.
"Už nemůžu!" Řekl Charlie.
"Ne! Nemůžeme se zastavovat!"
"Uznej, už taky nemůžeš. Co vylezlo z toho keře?!" Zařval
"Dobře dobře, musíme vymyslet něco jiného. Rozhlédla jsem se a uviděla dutinu ve strome.
"Už to mám. Honem pojď!"
Zalezli jsme do dutiny, tak aby nás nebylo vidět. Ztichli jsme a zatajili dech. Pak jsme slyšeli šustění a ten otravný zvuk.
"Arrrrrrrrrrr." Slyšela jsem jak my buši srdce.
"Tak co to sakra je?" Zašeptal
"Jsou to......... raptoři."
"Co? Co je to za blbost? Dinosauři už přece dávno vymřeli!"
"Nezapomeň na to jak jsme bojovali s obři masožravkou!"
"A jak se budem před nimi bránit?" Zeptal se
"Ty si neviděl Jursky svět?"
"Ne."
"Tak se drz u mě." Řekla jsem a chytla rukojeť svého meče.

"Takže, vyběhneme na tři.
Raz....."
"Arrrrrr."
"Dva."
"Tak jdeme na to."

"Tři!"

Tak jak se vám tahle kapitola líbila?

Myslíte že je reálný že to jsou raptoři?

Pište mi to do komentářů

Tahle kapitola je zase po delší době dlouha 1165 slov

Těším se u další kapitolky

Your Melisabett ♡