Nečekej žádný přeslazený příběh s motýlky a holubicemi, které kolem hrdinů proletují, když leží v trávě a kolem nich jsou fialové květiny.
Realita je docela jiná.
Ale jako v každém jiném vesmíru.. musí po tornádu následovat sluníčko. Je to tak nast...
Znáte to taky, když se nemůžete rozhodnout o čem budete psát, i když prolog máte, ale nápad leží přímo před vámi? :D já totiž jo! :)
Doufám, že si první kapitolu užijete po dlouhý době!
-- -- --
Stál jsem u skříněk. Nebyl jsem nikdy moc oblíbený. Ani jsem neměl nikdy moc kamarádů. Ale ten den byl zkrátka nějaký jiný. Jako bych cítil, že je něco jinak. Opíral jsem se o jednu ze skříněk a můj pohled byl nasměrovaný na kus papíru. Byl to vzkaz. Poslední vzkaz, který mi zanechala matka.. ještě předtím než odjela. Krátký vzkaz, že mě a otce má ráda.. a pak.. nepamatuju si to, ale tohle si otec schoval. Našel jsem to před dvěma lety, když jsem hledal léky na bolest hlavy. Měl to schované v jedné z krabiček.. s léky. Říkal jsem si, že tohle náhoda být nemohla. Chtěl jsem se na to otce už hrozně dlouho zeptat, ale neměl jsem nikdy odvahu.
Zavrtěl jsem hlavou a lísteček uložil do jedné z knih.
„Viděl jsi toho nového kluka?" zeptal se najednou hlas vedle mě. Lydia. Pohled mi padl na ní. Pootevřel jsem rty.. její otázka mě zaskočila. Ale nekoukala na mě.. koukala zkrátka jinam. Na jinou skupinku. Na tu která nebyla daleko od nás.
„Ne. Neviděl. A nějak.. nemám potřebu, abych ho měl vidět." řekl jsem jí klidně. Natáhl jsem se po tašce, kterou jsem si dal přes rameno.
„To je ale chyba. Takovýho fešaká bys jistě nepřehlídl." broukla zasněně.
„Lyd." řekl jsem klidně její jméno. Nereagovala. Prohrábl jsem si rukou obličej. Zoufale. Nikdy neposlouchala, když se to týkalo nového kluka. „Lyd." zopakoval jsem její jméno znovu. Nevadilo jí, když jsem jí říkal zkráceným jménem. Měl jsem dojem, že u mě je to v pohodě. U ostatních by jim asi rozbila čumák, kdyby jí to řekli.
„Ty svaly na rukou." vydechla. Vtáhla si kus rtu mezi zuby. Samozřejmě. Kluky by to bralo, ale mě.. mě brali kluci. A když o něm mluvila takhle Lydia.. věděl jsem jistě, že je to při nejmenším model spodního prádla.. nebo aspoň model. To je jedno čeho. „Stilese.. koukni na něj." pobídla mě znovu. Ani jsem si neuvědomil, že znovu zírám do skříňky. Prsty mi chytla bradu, aby mi jí otočila směrem k místu kde stála ta skupinka. Jeden kluk byl v jejím středu.. měl na sobě šedé triko s dlouhým rukávem, který měl vytažený k loktům. Vlasy měl rozcuchanější.. ale stejně to na něm vypadalo až moc dobře. Džíny mu padaly z boků, ale i tak kolem nich měl kožený černý pásek. Přívěšek sice nebyl vidět, ale za to byla černá šňůrka, kterou měl na krku. Na rukou hodinky. To bylo všechno co měl na sobě. Tvářil se uvolněně, ale to nejspíš bylo ze společnosti, kterou mu dělali ostatní. A přitom..
„To je model, že jo?" zeptal jsem se jí zvědavě. Lyd na něj pořád koukala. Očividně jí zaujal. A já se vlastně vůbec nedivil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Je mi jedno co bude až bude u mě v posteli." řekla klidně a koutky se jí zvedly. Otočila, silou všeho co existovalo a k čemu se lidi modlili, ke mně hlavu. „Nezapomeň na ten projekt." oznámila mi najednou. Nekoukal jsem na toho novýho kluka. Už takhle jsem byl dost nápadnej, že se se mnou Lyd bavila. Já byl vlastně pořád nápadnej.
„Martin a Stilinski." ozval se hlas za mnou. Pomalu jsem otočil hlavou. Už předem jsem věděl kdo to je.
„Hayden." ozvala se Lyd s delším vydechnutím. Koukala na nás svým ironickým a nadřazeným pohledem. „Mohla by jsi pokračovat, prosím tě, v cestě. Vzduch je tu nějaký dusný, když jsi přišla." odbila jí jednoduše, ale pohled z ní nespouštěla. Svoje tmavé oči přesunula na ní. I Lydia na ní upírala svoje oříškově hnědé oči.
„Nevyskakuj si. Už dávno tu nejsi nejvyšší liga." usmála se na ní. „Momentálně patříš k těm ztraceným existencím."
„A kam patříš ty Hayden?" zeptala se jí naopak ona ironicky. „Do skupiny chudáků? Tak si k nim klidně jdi. Neztrácej čas se ztracenou existencí." prskla po ní. V tom zazvonilo. Hayden na ní ještě chvíli koukala, než pohodila vlasy, kterými samozřejmě Lyd švihla do obličeje.. otočila se na mě. „Jednou jí ty vlasy ustřihnu. Říkám ti, že jednou si vezmu nůžky a prostě jí těch vlasů zbavím." zavrtěla hlavou. „Uvidíme se po škole." řekla po chvíli s úsměvem. Koukal jsem na ní jak mizela ve třídě. Chodba byla prázdná.. i ten podivnej, novej kluk zmizel. Za což jsem byl rád tak trochu. Vzal jsem si další dvě knihy s nějakými papíry na další hodinu a zavřel skříňku. Otočil jsem se směrem ke dvěřím, které vedli ven. Měl jsem volnou hodinu a venku bylo docela hezky. Než mi někdo pozdrazil nohy zepředu.. spadl jsem na ruce. Knížky mi vypadly z ruky a papíry se rozsypaly všude kolem mě. Nevzhlédl jsem. Podle smíchu jsem hodně dobře věděl kdo to je. Zavrtěl jsem hlavou.
„Jsi v pohodě?" další hlas za mnou. Neviděl jsem kdo to je. Sbíral jsem si papíry.
„Jestli chceš úkol na biologii nebo matiku.. stoupni si do řady, prosím. Mám teď moc úkolů do vlastních předmětů." zamumlám u toho. Chvíli se nic neozývá. Možná mám pocit, že ten dotyčný odešel, ale ani kroky nebyly slyšet.
„Ne vážně od tebe nepotřebuju udělat úkol." ozve se znovu. „Ale jestli doučuješ.." zastaví se v řeči. Znovu mám pocit, že odešel. „.. rád se doučím." dodá po chvíli. Z jeho hlasu je cítit úsměv. Nezvednu hlavu ani tehdy. Co mi je po kom. „Tady." uvidím papíry nad sebou. Kouknu na na ně. Pomalu po nich natáhnu ruku, ale když si je chci vzít.. jeho prsty sevřou papíry pevněji. Pomalu kouknu na jeho ruce.. na jeho svaly. Svaly? Zamračil jsem se a koukl až nahoru.. to je ten novej kluk. Klekl si naproti mně, ale jen z důvodu, aby mi srovnané papíry a knihy vzal a natáhl ke mně ruku. Nechápavě jsem se na ní koukal. Netušil jsem o co mu jde, ale bez zeptání mě za ruku chytnul.. jen z důvodu, aby mě dostal na nohy.
„Jsem Derek. Derek Hale." představil se mi, když mi držel ruku. Já to neměl v plánu udělat.
„Vrať mi ty knihy.. potřebuju je." natáhl jsem po nich ruku. On ucukl.
„Teprve v případě, že se na mě usměješ." koukl na mě. „Nebo mi řekneš svoje jméno. V tom lepšám případě obojí." usmíval se. Ten úsměv.. rozhodně tahal každou holku do postele jen díky němu. „Tak jak to bude?" zeptal se, když jsem delší dobu mlčel. Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak si je nech." pokrčil jsem rezignovaně rameny.
„Vždyť se nic neděje. Tady je máš." knížky mi podal. Koukl jsem na něj jestli to není nějakej blbej fór od něj, ale stále byly natažené ke mně. Vzal jsem si je do rukou. „Jen jsem se zeptal." pokrčí rameny jako já před chvíli.
„Říkají mi Stiles." ozval jsem se po chvíli přemýšlení jestli můžu. Očividně jo. Stejně by se moje jméno dozvěděl.
„Rád tě poznávám Stilesi. Nic z nich nedělej. Jsou to blbci." zavrtí hlavou. Hlavou pohodí ke třídě ve které zmizeli.
„Já vím. Děkuju za ty papíry." kývnu mu děkovně. Derek zavrtí hlavou. Pořád se usmívá. Obejdu ho, abych se konečně dostal na školní pozemky. Netušil, že je to naposledy co ten úsměv uvidím. Netušil jsem celkově, že je to naposledy co se se mnou Derek Hale bude jako jediný normálně bavit. Protože se mnou se nikdo nebaví normálně. Derek neměl být vyjímkou. On to všechno zkazil. A já si přitom přál, aby to tak nebylo.
-- -- --
Hvězdičky, komentáře.. budu ráda za každou odezvu. Ta přeci všechny pisatele popohání k tomu, aby napsali další kapitolu :)
