Irreplaceable (TW CZ FF) ✔

15. - Překvapení na druhou I.

„Jedno latte a ten.. hm.. jak chutná ten mangový zákusek?" koukám na blondýnu přede mnou. Má v ruce kabelku od Gucciho a je moc vysoká. Nejspíš jsou to ty její podpatky na kterých sotva umí chodit. Pak se mi pohled stočí na chudáka za pokladnou, který má pocit, že se taky zbláznila.

„Jako mango slečno." odpoví jí. Koutky mi cuknou směrem nahoru stejně jako paní vedle, která čeká na svojí objednávku. Momentálně jsem celkem spěchal. Pracoval jsem jako asistent u profesora katedry anglické literatury, která mě ani po takové dlouhé nepřestala bavit. Možná jsem měl už pár minut zpoždění. Vlastně jsem ani nebyl už sám. Bydlel jsem už pár let s.. Theem, kterého jsem poznal na cestách po Evropě.. před pěti lety!

...

„Ahoj.. teda.. dobrý den.. máte tu místo?" kluk nade mnou vypadal ztraceně. Kdežto já klidně seděl v metru co jelo někam dál od centra Londýna. Někam na druhý konec a nevadilo mi to. Naopak. Někde jsem vystoupil a koukal kolem sebe. Procházel jsem se než jsem se zase někam dostal do centra ke svému hotelu. Nebo spíš hostitelské rodině u které jsem týden byl a ještě týden budu než se přesunu do dalšího města v Anglii. Koukl jsem na kluka a kývl hlavou. Sedl si unaveně na sedadlo vedle mě a oddechl. Rozložil pomalu mapu a koukl na mě. Usmál jsem se stydlivě. Dal hlavu dolu a zase koukl před sebe. „Vůbec nevím kde jsem. Nemohl byste mi prosím poradit?" otočil jsem na něj pohled. Držel v ruce malou mapku s linkami metra.

„Jedeme po černý do.." naklonil jsem se blíž. Voněl hezky. Bylo to něco dřevitého a i jeho vlastní pižmo. „..do Mordenu. Teď jsme v Balhamu." usmál jsem se a prstem ukázal na tečku, která byla mezi posledními zastávkami. Ten kluk se zmateně otočil dozadu kudy jsme jeli.

„Do hajzlu. To je asi špatná linka." zaklel a opřel se o sedadlo znovu zoufale. „Potřebuju se dostat na Warren Street a ne do.. Mordenu." prohrábl si opocené, tmavé vlasy.

„Tak to jste nastoupil ne do špatné linky, ale jedete špatným směrem. Jedete na druhou stranu." usmál jsem se na něj trochu.

„Ale nééé. To je situace tohle." zamračí se trochu.

„Můžeme klidně vystoupit. Stejně už vystupovat budu. Navedu vás na správnou stranu." navrhnu mu a trochu bázlivě se usměju. Vypadá to, že úlevně oddechne.

„Theo." představí se mi a natáhne ke mně ruku pomalu.

„Mieczyslaw. Ale spíš mi nikdo neřekne jinak než Stiles." usměju se trochu znovu.. nervózně.

„Miki. Nevadí?" zeptá se mě pro jistotu. Pomalu zavrtí hlavou. Aniž bych se zamyslel nad tím, že on byl první kdo mi takhle řekl. A možná proto.. mi to vůbec nevadilo.

...

„Cappuccino a.. normální presso. Dva koblihy s čokoládou.. a bude to všechno. Díky." koukal jsem do peněženky, abych zjistil stav konta.

„Stilesi?" ten hlas mě donutil zvednout hlavu. Pootevřel jsem znovu překvapeně rty.

„Dereku." vydechnu jenom. „To je vtipný. Jak z filmu. Někde jsem ty jsi tam taky.. to je.. vtipný." zavrtí hlavou a podám mu bankovku. „To nech. Prosím spěchám." kouknu na něj v rychlosti a pousměju se jenom. Derek chce něco říct, ale tohle není film a někdo musí prostě někdy ustoupit. „Neříkej nic prosím. Neomlouvej se.. jenom.. potřebuju tu objednávku." řeknu znovu a stoupnu si na druhý konec kde se vydávají objednávky. V pytlíku přede mnou je hned první část objednávky. Vzhlédnu.

„To tě ani nezajímá co se se mnou dělo za těch posledních pět let?" sykne ke mně Derek.

„Ne." pokrčím rameny. „Taky jsi se o mě nezajímal, když jsi mohl. Tak teď už je pozdě."

„Stilesi. Ty jsi prostě zmizel na konci prvního ročníku ani jsi neřekl kam. Nikomu."

„Ale já to řekl. Můj otec to věděl. A ví to do teď kde jsem byl. Kam jsem odjel." syknu k němu už o něco víc naštvaně. Nechtěl jsem se s ním vyjímečně bavit. Vlastně za posledních pět let jsem na něj pomyslel dvakrát.. tak bych možná lhal. Ale kdybych na něj nemyslel vůbec.. asi bych mu křivdil. První láska. Na tu se nezapomíná.

„Proč jsi mi nic neřekl?" stejná otázka.

„Nezajímal jsi se. Měl jsi na starosti něco jinýho Dereku. A prosím.. vážně spěchám." znovu jsem skoro zakňoural jak mě tlačil čas. Už takhle jsem šel pozdě a věděl jsem, že profesor nebude rád. Studenti ano, ale budu z toho mít možná problémy. On ale nic už neřekl a dal přede mě dva kelímky s objednávkou mojí. „Děkuju." kývl jsem na něj. A pak se prostě vypařil. Bez pozdravu nebo rozloučení. Jako před pěti lety. Asi jsem nic jiného neuměl.

...

„Stilesi.. vy se vážně budete stěhovat s tímhle Theem k sobě?" zeptal se mě taťka se kterým jsem seděl v jedné z Londýnských kaváren. Usmíval jsem se trochu. „A to budete bydlet tady? V Londýně?"

„Ano tati. Zatím ano. Theo tu má dobrou práci a nevydělává málo. Pracuje v hudebním studiu." odpovím mu klidně i když jeho obličej klid vůbec nevyzařuje. Usměju se o trochu víc. „A neboj tati. Do Ameriky se vrátím. Přeci jenom.. těším se tam na práci profesora literatury." ujistím ho i v tomhle snad. Nadechne se k odpovědi.

„A tenhle Theo.. kterého mimochodem pořád neznám.. pojede s tebou jo?" zeptá se mě a trochu zvedne hlavu nahoru. Znám tohle gesto. Takové, které říká, že je nedotknutelný.

„Ano. Amerika je země větších možností. Pojede se mnou rád prý."

„Dobře.. tak jo. Takže.. tam budete bydlet kde?" další otázka.. další otázka starostlivého tatínka.

„No já doufám, že si nějaký byt najdeme v Americe. Blízko školy." i tohle ujištění by mu mohlo stačit. Zvednu pohled nahoru. Koutky se mi okamžitě zvednou stejným směrem. „Tamhle jde. Buď slušný." zasměju se v tichosti.

„Jak buď slušný. Já jsem pořád.. slušný." odkašle si a z mých rtů vyjde nový smích. Theo dojde k nám. Zvednu se a on mi okamžitě položí ruku na pas. Nedává mi pusu ve společnosti, ale jenom takovou decentní na tvář. Usměju se a kouknu na otce, který se tváří jako kdyby chtěl vytáhnout zbraň šerifa a použít jí na Thea. Teď hned.

„Theo Raeken." natáhne k němu ruku. „Rád vás.. konečně poznávám." usměje se zdvořile na otce.

„Noah Stilinski. Taky tě konečně rád poznávám Theo." a on mu stisk oplatí. Vždyť by se nic nemohlo stát. Nic není špatně

-- -- -- 

Fůůů.. tohle mi dalo zabrat. Takže.. co si o tom myslíte? 

Má to samozřejmě ještě pokračování! Nakonec jsem se rozhodla tu kapitolu zkrátit, aby se lépe četla.. a vy jste nebyli ochuzení o nic! :) a pak epilog samozřejmě. Sama nevím jak bude vypadat abych se přiznala, ale tady prostě.. Stiles si to udělal po svém.. já mu do toho nekecala. Budu ráda za jakoukoliv odezvu! :) 

A zatím se mějte. Uvidíme se u předposlední části.