Nečekej žádný přeslazený příběh s motýlky a holubicemi, které kolem hrdinů proletují, když leží v trávě a kolem nich jsou fialové květiny.
Realita je docela jiná.
Ale jako v každém jiném vesmíru.. musí po tornádu následovat sluníčko. Je to tak nast...
Druhý den jsem do školy musel i kdybych nechtěl. Nechtěl jsem. Vážně hrozně moc jsem chtěl zůstat doma a pokud možno se utápět jenom ve svých myšlenkách. Jenže jsem si tímhle protiřečil. Sám jsem nechtěl být už ani minutu.. a zároveň jsem doufal, že budu sám. Nikdo o mě neuslyší. Nikdo mě neuvidí.
Zameškal jsem několik dnů kdy jsem otci každý den předříkal co bylo ve škole. Bylo mi jedno, že jsem si to vymyslel. Pak jsem mu řekl, že mi není dobře. Pochopil mě a nechal pár dní doma. A to mi vyhovovalo ještě víc. Nikdo o mě nevěděl. Ležel jsem celý den v peřinách. Oči mě pálily jak jsem se koukal na jedno místo ve stropě a snažil se nezavřít oči. Kdybych je zavřel.. on by tam byl znovu.
...
Skříňka zůstala tak jak byla před tím. Nikdo na ní nic nenakreslil. Nikdo si ničeho.. ani nevšiml. A nešlo mi celou dobu právě o tohle? Mám dojem, že ano. Vypadne na mě ze skříňky složený papír. Chytnu ho dřív než stačí dopadnout na zem. 'Potřeboval bych další doučování, prosím. Pokud možno co nejdřív, Stilesi. Lydia říkala, že jsi nemocný. Dlouho jsi nebyl ve škole. Mojí adresu znáš. D.'
Četl jsem s to dokonce několikrát za sebou. D. D. D! Derek! A chtěl mojí pomoc. Kdykoliv jindy bych na to kývl a ani bych nemrknul, ale ne teď. V tuhle chvíli. Mám problémy vydržet i s otcem v jedné místnosti. Jaký mám ze všeho strach. Tohle by prostě.. nevyšlo. Zpanikařil bych a utekl. Ne. Potřebuji čas. Nade mnou se ozval zvonek. Hlava mi vyletěla nahoru jak jsem sebou trhnul. Vylekaně. S tím bych měl něco dělat. Dva týdny.. s hlavou dole a dalším s mých nepřítomných pohledů jsem zamířil do třídy.. anglické literatury. Poslední hodina, kterou jsem musel absolvovat než jsem mohl konečně jít zase domů do bezpečí svojí postele.
...
Měl jsem pocit, že všichni to vědí na tý hodině. Ví o tom. Koukají na mě jako kdybych měl na čele napsáno Ten co ho znásilnili. Snažím se obličejem zůstat na tabuli, ale po každý, když uhnu pohledem na jednoho z těch co sedí se mnou ve třídě.. vidím jejich pohledy. Vidím jak ode mě odvrací pohled, když se podívám jejich směrem. Vidím i to jak si šeptají mezi sebou. Ví to. Určitě to ví. Nebo aspoň myslím? Začínal jsem se nejspíš modlit ke všem bohů co jsou ve vesmíru, aby konečně zvonilo. A to se mi po dalších úmorných minutách splnilo. Ozval se zvonek. Většina hned vypadla ze třídy.
„Pane Stilinski." ozval se profesor. Balil jsem si věci pomalu. Nechtěl jsem nikoho zastihnout na chodbě. Pokud to šlo.. chtěl jsem odejít sám, aby mě nikdo neviděl. Ale i tak jsem koukl jeho směrem. Pomalejším krokem jsem k němu došel, abych neměl další problémy. Beztak už jich budu mít dost za tu nepřítomnost na hodinách. „Doslechl jsem jednu velice nepříjemnou věc." začal pomalu. Nechal jsem ruce v kapsách o košile, když jsem na něj koukal. „Pan Hale.. mi oznámil, že jaksi.. nechodíte k němu na doučování, které by se vám hodilo k dalšímu studiu." zamračil se profesor zadumaně. Aspoň tohle jsem z jeho výrazu obličeje pochopil. „To je pro mě nepříjemná zpráva pane Stilinski." zavrtí hlavou a vzhlédne ke mně. „Nelíbí se mi to. Jste v pořádku?" jeho otázka mě překvapí. Nikdo se na ní za celou tu dobu ani jednou nezeptal. I když na mě koukali všichni.. radši odvrátili hlavu a nechal mě na pokoji. Ale tahle otázka.. překvapila mě hodně. Odkašlal jsem si nervózně nad tím.
„A-ano, pane profesore." kývl jsem nakonec. Potřeboval jsem čas vymyslet co vlastně bych měl říct nad jeho slovy o Derekovi. Nadechl jsem se prudčeji. „Já.. já něco vymyslím. Příště k němu vážně půjdu." koukl jsem na něj. Doufal jsem, že mě nechá už jít. Že ho touhle odpovědí trochu uchlácholím.
„Pan Hale.. může teoreticky docházet i za vámi domu." nabídka, kterou jsem taky neslyšel. Nejspíš to musel mít už nachystaný než mě zavolal.
„Ne. To ne." zavrtěl jsem hlavou. Jeho nechápavý pohled mě vybízel k vysvětlení. Ale já žádné neměl. Nebo jo? „Právě.. trochu předěláváme koupelnu. Je tam.. nepořádek." vyletělo ze mě aniž bych nad tím přemýšlel. Profesor kývl.
„Tak tedy dobře Stilinski. Nerad bych vám dal špatnou známku." zvedne prst, ale jeho rty se zvednou v přátelský úsměv. „No a kdybyste něco náhodou kdykoliv potřeboval. Víte kde mám kabinet." další co mě hodně překvapilo.
„Dobře.. tak děkuji pane profesore." kývl jsem hlavou nad tím. „Už musím jít." ukázal jem na dveře.
„Ale jistě. Nebudu zdržovat."
„Děkuju. Na shledanou." rozloučil jsem se na konec a rychle odešel z učebny. Hlavou se mi toho honilo hrozně moc. Začínala mě nepříjemně bolet a pálit. Zamračil jsem se bolestně. Prsty jsem se dotkl čela. Nechtěl jsem jí zvedat. Tak trochu jsem měl pocit, že se mi rozskočí na tisíc kousků, když jí zvednu, ale měl jsem to udělat.. protože bych aspoň viděl na cestu. A taky na toho kdo jde naproti mně.. a pak bych do něj určitě nevrazil. Jenže kdybych to neudělal.. nejspíš bych litoval, kdybych takhle nebyl.
...
„Nezlob se.." zarazil se ten co mě držel na loktech. Škubl jsem sebou, aby mě pustil. Vzhlédl jsem pomalu i když jsem riskoval, že se mi rozletí hlava. Pootevřel jsem rty nad tím kdo byl přede mnou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Stilesi." usmál se ten kluk. Jeho zelené oči se na mě koukaly skoro nepřístupně. A jeho úsměv mi podlamoval kolena. Zavrtěl jsem hlavou, abych tyhle pocity smazal. Úplně je zakopal někam hluboko pod sebe. „Jsem rád, že tě vidím konečně po takový době.. napadlo mě, že.."
„To doučování jsem probral s profesorem. Nelam si s tím hlavu." skoro jsem ho odbil, i když nechtěně. Zatvářil se překvapeně.
„Tak dobře. To rád.. vážně rád slyším Stilesi." usmál se znovu o trochu víc. Odvrátil jsem od něj hlavu. „Uvidíme se tedy?" nejspíš otázka pro jistotu. Pomalu jsem na něj koukl. Kývnutí by mu mělo stačit. Hlasem totiž neprozradím to, že se prostě neuvidíme. Očividně mu moje odpověď, ve formě obyčejného kývnutí hlavou udělala radost, protože se usmál ještě víc. „To je bezva!" natáhl ke mně ruku a dotkl se naprosto jemně mého obličeje. Ani jsem netušil proč to udělal, ale obličej mi začal hořet.. po těle se mi objevila husí kůže, která doma nejspíš jen tak nezmizí. Tep začal ještě rychleji bít. Dech začal být mělčí. A to všechno jsem cítil z jednoho prostého doteku od Dereka.
...
Ke konci dne, když jsem usínal.. jsem si uvědomil, že ani jednou za celou dobu s Derekem jsem si nevzpomněl na hudební salonek a tu událost. A než se mi oči zavřely.. koutky se mi nepatrně zvedly z mě neznámého důvodu.
-- -- --
A tentokrát jsem se dostala na číslo 1111 slov za kapitolu. Což se mi nestalo dlouho.
Ale každopádně.. škola je tu. Já si přijdu aktivnější než o prázdninách. Máte to taky tak? Nebo jsem jediná? :D :D nějak často jsou kapitoly :D s tím by se mělo něco udělat! :D nebo ne?
