Irreplaceable (TW CZ FF) ✔

5. - Kéž by to se to dalo všechno vymazat!

Ano, ano.. po jak dlouhé pauze! jsem tady a s novou kapitolou. Ani nevím jak se omluvit. Možná jen touhle kapitolou. :)

-- -- -- 

 Probudil mě zvuk tříštícího se skla. Pomalu jsem rozlepil oči a vydechl o něco víc nahlas. Rozhlédl jsem se znovu po pokoji. Možná to byl vážně sen. Tentokrát jsem se nadechl víc nosem. Pokusil jsem se přetočil na záda, ale tělem mi vystřelila od zadní části prudká a nesnesitelná bolest. Zakňučel jsem bolestí. Nebyl to sen. V tom případě.. koukl jsem pomalu na ruku.. byla odřená. A hodně. Žínka.

Docházelo mi to. Pomalu, ale docházelo. Už jsem se neotáčel a jenom ležel na boku, abych se nemusel hýbat. Zavřel jsem oči, abych se mohl případně vypařit. Znovu jsem sebou cuknul, když bouchli vstupní dveře. Otec odešel do práce. Nejspíš si myslel, že už jsem taky pryč ve škole. Ale dneska jsem tam nemohl jít. Pořád jsem ležel na boku a očima šmejdil po pokoji. Mezitím mi samovolně z očí tekly slzy aniž bych to nějak zastavil.

Celou dobu jsem si říkal proč vlastně já. Vždyť jsem nikomu nic nedělal. Bylo mi hrozně. Všechno mi to docházelo a já si připadal čím dál víc jako největší špína pod sluncem. Taky jsem. Po nějaké době ležení jsem se rozhodl vstát. Bolel mě celý člověk. Pomaleji jsem do koupelny. Znovu si napustil vodu, abych se mohl umýt. Bylo mi ze sebe zle. Kůži jsem drhnul, abych tu starou a špinavou dal pryč. A teprve když jsem si jí rozdrásal do krve a voda se zbarvila do růžova jsem usoudil, že bych mohl vylézt. Ale stejně to nebylo nic platný, když jsem se v tý koupelně objevil do pár minut znovu, abych celé tohle zopakoval.

...

A takhle to pokračovalo celý den. Každou chvíli jsem byl v koupelně, abych ze sebe smyl toho člověka. A mě se to pořád nedařilo.

Tak nějak doufám, když ležím, že tohle je můj poslední nádech, abych ho nemusel na sobě už cítit. Abych nemusel cítit ten pocit, že si mě bere jako největší děvku pod sluncem. Tohle bych si moc přál. Minuty ubíhaly. Nezvedl jsem za celý z postele. Zkusil jsem sice něco vypít nebo sníst, ale okamžitě to ze mě šlo ven. Všechno jsem vyzvracel do záchodu. Bylo naprosto zbytečný něco jíst, když to žaludek stejně nepřijal.

Po chvíli se mi podaří znovu zavřít oči a přemůže mě spánek. Jsem za to rád. Za spánek, že nemusím koukat na tenhle svět. Ale nejsem rád co za těma zavřenýma očima vidím.

...

A pak přišla jen bolest.. nesnesitelná a pálivá bolest.. zařval jsem do jeho ruky bolestí, ale měl pravdu. Nikdo mě neslyšel. Hudba v tělocvičně hrála až moc nahlas než aby někdo vnímal. Ani se nezdržoval čímkoliv jiným. Prostě začal hrubě a tvrdě přirážet aniž by na mě bral vědomí. Bral vědomí na můj křik nebo slzy.

„Líbí se ti to. Vím, že se ti tohle zacházení líbí, ty děvko." mumlal mi pořád do ucha. Nepolevoval na přírazech. Ruce jsem měl zatnuté do pěsti. Pořád jsem se snažil, aby mě někdo slyšel, ale nešlo to. Ten křik byl tlumený jeho rukou, která stále silněji tlačila na mé rty. Jeho přírazy neustávaly, ale byly čím dál víc intenzivnější. Jeho dech se začínal zrychlovat a ovíval můj krk. Cítil jsem v něm hodně alkoholu. Bylo mi z toho zle, ale oči jsem nehodlal za žádnou cenu otevřít. „Tak hezky držíš. Tohle bych mohl dělat každý den." promluvil znovu. „Takovou děvku.. dlouho jsem neměl žádnou, který by tak hezky držela." sice nepřidával, ale za to ani neubíral. Bral si mě.. a já to nemohl nijak zastavit.

...

Znovu mě vytrhnul tenhle krátký sen z mého spánku. Trhnul jsem sebou. Rychle jsem musel vstát z postele. Žaludek se mi po tomhle všem převrátil vzhůru nohama. Nevím co jsem jedl naposledy.. a navíc kdy, ale všechen obsah žaludku šel ven. Opřel jsem se o vanu a jen tupě zíral na stěnu naproti. Tak nějak jsem se zamyslel. Ani nevím nad čím, ale moje myšlenky sami plynuly kolem mě. Nejspíš mě jedna myšlenka zavedla i k žiletce, kterou měl táta ve skříňce nad umyvadlem. Jak se tam ty myšlenky dostaly? Až sem? Bylo mi to nejspíš jedno. Nejspíš jsem potřeboval nějak dostat tuhle bolest ven. A bylo mi jedno jak. Vana nepomáhala.. a zvracení taky ne. Ani po jednom jsem se necítil dobře. Ani náhodou.

Pomalejším tempem jsem konečně sebral sílu vstát. I když to nešlo. Neměl jsem energii. Nejedl jsem. Toho jsem se hodně bál. Co kdybych něco snědl a zase to šlo ven? Nechtěl jsem tohle riskovat. I když bych měl.

Došel jsem k té skříňce. Ale když jsem jí otevřel.. zklamal mě obsah. Nikde nic nebylo. Ani žiletka.. ani jiná ostrá věc. Koupelna byla prázdná. Tohle tu prostě nebylo.

Nejspíš to měl být nějaký krutý žert od někoho kdo tam nahoře mě nemá rád. Kdo touží po tom abych tuhle hnusnou věc co se mi stala.. tahal pořád dokola v sobě. Už na celý život. Jenže mě se to nelíbilo. Tohle.. svinstvo. Takže jsem zvracel znovu. Celý tenhle proces se opakoval. I když jsem nic nejedl.. prostě jsem po každý obsah žaludku vyzvracel.

Bylo mi špatně ze mě samého. A pak jsem se přestal hýbat úplně, když jsem ležel na posteli. I když se mi spát nechtělo.. tělo říkalo něco jiného. Moje tělo chce poslední dobou vždycky něco jiného.

-- -- -- 

Za každý komentář budu ráda. 

Už by se konečně mohl Derek a Stiles potkat co? Ale tak.. nechceme nic uspěchat přeci! ;) 

Zatím se mějte!