Irreplaceable (TW CZ FF) ✔

16. - Nenahraditelný II.

Seděl jsem na přednášce a jenom koukal nepřítomně z první lavice na profesora, který mluvil. Nebyl to ten, kterého jsem měl na střední, ale byl taky v pohodě. Všichni kolem mě vypadali zaujatě. Že je to vážně baví poslouchat o čem mluví. Občas jsem si zapsal nějakou poznámku, kterou jsem považoval za důležitou, ale jinak jsem nějak moc.. neposlouchal.. nebo spíš.. nevěděl na co myslet dřív. Byl jsem šťastný s Derekem.. Derekem? Proč myslím zrovna na něho sakra? Vždyť jsem měl.. Thea! Zavrtěl jsem hlavou, abych tyhle myšlenky setřásl z hlavy.

„Nějaké námitky pane Stilinski?" ozval se hlas přede mnou. Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Pootevřel jsem rty nad tím. Znovu jsem zavrtěl hlavou.

„Ne.. ne.. pardon.. moc myšlenek v hlavě.. člověku to dělá paseku.. všude. Omlouvám se." usmál jsem se na něj.

„Ano.. ano myšlenky jsou vážně někdy život ohrožující. To si myslela i Julie, když si vzala jed v myšlence na to.. že její Romeo je mrtvý." koukl po třídě. Ti na něj znovu fascinovaně koukali. Tak o Shakespearovi mluvil profesor. Mohlo mi to být jasné, když začíná se základy anglické literatury. „Slečno Brownová.. povíte mi něco o Romeovi a Julii." ukázal někam do zadních lavic. Opět jsem z tohohle vypadl úplně. S nádechem jsem se opřel o ruku a loktem o lavici o trochu víc. Jaké mám vlastně myšlenky já? A na co přede vším?

...

„Theo.. jak moc vlastně.. mě máš rád?" taková hloupá otázka. Ten na mě koukal chvíli než se usmál o trochu víc.

„Miki.. nejvíc na světě. Vážně. Jsi moje sluníčko." kývl hlavou trochu.

„Musím ti něco říct. Neznáme se krátkou dobu, ale i tak.. chci abys to věděl." sednu si naproti němu.. Theo se viditelně zamračí. „A klidně se se mnou rozejdi.. já to vážně pochopím Theo." ujistil jsem ho. Ale on jenom zvedl ruku.

„Miki.. jestli jsi nikoho nezabil.. tak je to v pořádku." jeho optimismus mě naplňoval. Dobrou vírou, že tohle nebude tak špatný, když mu to řeknu, ale myslel jsem si, že to bude ještě horší.

„Theo.. prosím tě." usmál jsem se trochu nad tím. „Víš.. bylo to ve čtvrťáku a byla taková školní akce.. hodně jsme pili.. všichni.. a byla tam jedna holka.." nadechl jsem se trochu.

„Ty jsi na holky?" zamračil se nad tím Theo.

„Co?" zarazil jsem se. „Ale néé.. to s tím vůbec nesouvisí." a znovu úsměv. „Ona řekla, že jeden kluk co se mi tehdy líbil.. na mě čeká v hudebním salonku.. naivně jsem tam šel s tím, že bychom spolu mohli poprvé nějak.. mluvit." koukl jsem na něj. Tentokrát poslouchal. „Jenže on tam nebyl. A ona taky ne. Byl tam někdo jiný. Někdo hnusnější.. kdo mě.." pomalu jsem na něj koukl.

„Počkej.. chceš říct, že ta čubka tě tam zavedla, aby tě to hovado..?!" zeptá se ho. Trhnu sebou nad tím.. jenom myšlenka na to slovo a dělá se mi zle z toho. Tak moc se ho pořád bojím. Nadechnu se trochu.. kouknu na něj.

„Jsi znechucený?" zeptám se ho tlumeně.

„Ano." překvapeně trochu zajedu víc do tý sedačky. Ale neměl bych být překvapený. Ono to vlastně je docela logický. „Ale ne tebou. Těma dvěma."

„Překvapivě se za to omluvila. A pak ještě řekla, že si se mnou měl jen pohrát.. trochu zmlátit., ale tohle.. bylo i na ní hodně. Silný kafe." dopověděl jsem to. Theo se pomalu postavil a udělal pár kroků od gauče na kterém jsme seděli. Otočil se na mě zamračeně. „Jsi první komu jsem to řekl. Po takový době." dodal jsem nakonec.

„Pojď ke mně Miki." dal ruce trochu od sebe. Trochu roztřeseně jsem se nadechl, ale zvedl jsem pomalu. Ruce jsem si položil na jeho ramena a opřel se o něj. Jenom trochu, kdyby mu to bylo nepříjemný. On si mě k sobě přitáhl o trochu víc. „Jsem s tebou. Pořád budu s tebou." díky jeho ujištění jako kdyby ze mě spadl obrovský kámen. Přivřel jsem oči.. a přímo na jeho rameni všechny zábrany povolily a já se rozbrečel.. zásobu, kterou jsem si šetřil na pozdější časy.. jsem právě vypotřebovával tady. U mého Thea. Všechno povolilo a já netušil jak to zastavit, ale ani Theo nechtěl, abych to zastavil. Jenom mě držel. Vnímal mojí přítomnost a vnímal mě samého. To bylo něco co mi ani Derek Hale dát nemohl. A já to od něj ani už nevyžadoval. Chtěl jsem jenom Thea.

– – –

„Tady máme krásný příklad toho jak je pozornost v mých hodinách důležitá." zasmál se profesor což mě vytrhlo z přemýšlení. Trhnul jsem hlavou a koukl na něj.. a pak po třídě, která se tiše pochechtávala. Zamyslel jsem se. A docela dost důkladně. A hodně.. a taky dlouho.

„Omlouvám se. Co jste říkal?" třída se zasmála víc. I profesor. Ten kouknul do třídy.

„Otevřete si scénu tři na straně.. pane Rogere?"

„Dvacet čtyři." ozvala se hned odpověď. Profesor kývl hlavou.

„Ano dvacet čtyři. Přečtěte si jí.. a pak mi to rozeberete. A u koho zjistím, že četl povrchově, ale ne hloubkově.. může si rovnou zabalit věci a rozloučíme se." usmíval se na všechny. Nezažil jsem sice, že by to někdy udělal. Ale děsil tím lidi po generace.. aspoň jsem měl ten pocit. Pak přišel ke mně. Zvedl jsem k němu hlavu. I já si otevřel tuhle scénu. Sedl si vedl. „Pane Stilinski. Co se děje? Vypadáte nějak.. nepřítomně. A víte, že já si na přítomnost potrpím v mých hodinách." usmál se na mě přátelsky. „Nějaké problémy?" jako kdybych tohle už slyšel. Na střední? Asi ano.

„Ne pane profesore. Všechno je v pořádku. Vážně. S.. přítelem bydlíme společně už pár let. Není nic co by nebylo v pořádku." usmál jsem se na něj. Profesor to věděl. A stejně mě bral. Jako většina týhle třídy. A já bral je.

„Tak dobře. A nějaký změny se nechystají, že ne? Tak dobrého asistenta bych těžko sháněl." mrkne na mě otcovsky. Usměju se víc.

„Myslím, že pan Borowski.. by asi byl vhodný kandidát." zamračil jsem se, když právě vyndal prst z nosu a otřel ho dospod lavice. Pan profesor se otočil zrovna v tu chvíli a znechuceně zkroutil obličej.

„Tohle nemám zapotřebí." zamumlal a znovu se zvedl. Ale před tím na mě kouknul. „Počítám s vámi do dalších let Stilinski."

„Nikam se ani nechystám pane profesore. Londýn je můj." tiše se zasměju než profesor otočí pohled do třídy. I když se vyhýbá tomu místu kde je Borowski.. všichni mu odpovídají. Theo, anglická literatura a tahle třída.. já víc nepotřebuji. To je můj život. Nenahraditelný!

-- -- --

Doufám, že jste na mě nezapomněli.. nebo na příběh. Ale je tady. Poslední kapitola. :) příště epilog. Nebude to dlouho! Ale zkouškové mi zabírá nejvíc času.. což se bohužel projevuje i na tomhle flákání příběhu. 

Budu ráda za nějaké ohlasy.. nebo reakce :) 

A uvidíme se naposledy u epilogu. Zatím! :)