The Heart Wants What It Wants (Malec-Cz FF)

6. Záhadný ostrov

Druhý den odpoledne se Maryse Lightwood rozhodla, že se vydá domů. Stála v obklopení svých dvou dětí a svého adoptivního syna Jace. Nejdříve se rozloučila právě s ním. Pak přistoupila k dceři Isabelle a lehce ji políbila na tvář. Neřekla nic v tom smyslu ať se opatruje a jiné rodičovské věci. Jen ji prostě políbila a přešla ke svému nejstaršímu synovi.

"Alecu, můžeš na chvíli?" Otázala se už syna táhla kousek dál od Izzy a Jace.

"Co se děje?" Zděsil se Alec. "Byl jsi tam včera?" Zeptala se, ale v obličeji se ji vyjímal jasný výraz nezájmu. "Ano." Kývl bez výrazu. "Dobře. A ještě něco, Alecu." Teď už Lovcova matka projevila větší zájem.

"Co?"

"Přemýšlej o tom, co jsem ti říkala ano?" Maryse značně ztišila hlas. "Nevím, co myslíš, říkáš mi toho dost." Odvětil Alec suše.

"O té svatbě."

Alec nevěřícně zakroutil hlavou a založil si ruce na hrudi. "Není o čem přemýšlet." Podotkl hrubým hlasem. 

"Alecu, jsme jedna z nejznámějších rodin Lovců stínů co existují a já si to nenechám zkazit jenom díky tvé sobeckosti, je ti to jasné?" Zasyčela jedovatě Maryse a při tom hleděla do očí jejího syna pohledem, který snad ani nepatřil matce. "Co po mě vůbec chceš?" Alec rozhodil rukama, protože se opravdu ve své matce nevyznal. Pronesl to hlasitěji než chtěl.  "Buď si seženeš nějakou nevěstu sám nebo ti ji najdu já." Odpověděla už klidněji a jednou rukou přejela Alecovi po paži. "Brzo se uvidíme." Usmála se jakoby se nic nedělo a bez dalších řečí se vydala pryč. Alec zůstal jen zůstal zírat a v hlavě se mu hádalo několik myšlenek zároveň, že je ani nestíhal poslouchat. 

***

"Hej, Alecu! Někam jdeš?" Jaceův hluboký hlas se nesl přes celou Velkou místnost. Alec, který už byl u výtahu, kterým se chystal sjet k východu se otočil a narovnal si svou černou bundu, kterou si právě oblékl. Počkal až k němu Jace doběhne a pak teprve mluvil. "Jo, mám něco domluveného a.." "No tak to budeš muset zrušit, brácho." Pronesl Jace a rty spojil do tenké čáry. "Našli jsme Carla." Dodal dřív než se Alec začne vyptávat na důvody. 

"Koho?" Alec nechápavě nakrčil obočí. Vůbec nevěděl o jakého Carla se jedná a to bylo zvláštní, protože když jde o lovení, tak si Alec pamatuje vždy všechno. "Jeden z našich oblíbených měničů podob. Vždyť víš, ten jak ti nakopal zadek a pak ti zdrhnul." Pronesl posměšně Jace a Alecovi se hned osvěžila paměť. Jeden z jeho nevydařených výkonů. "Jo už vím. On se jmenuje Carl?" 

"Ne. Tak mu říkám jen já." Řekl Jace jakoby to mělo být jasné. "Máme jeho polohu. Vezmi luk a jdeme si pro něj!" Dodal natěšeně. Alec už otevíral ústa za účelem, že něco řekne, ale Jace ho předběhl. "Nebo...říkal si, že už něco máš?" 

Alec se zamyslel, ale nepotřeboval dlouhou dobu na odpověď. "Ne, tohle je důležitější. Tentokrát mu nakopu zadek já." Slíbil si Alec a hned na to se vydal pro svůj luk přesně jak mu řekl Jace. Byla by lež, kdyby si Alec řekl, že nemá výčitky svědomí, když Magnusovi slíbil schůzku a teď na ní vůbec nepřijde. Ale lov démonů je přeci jen důležitější.

***

Magnus Bane se procházel po svém možná až moc velkém bytě a bádal nad tím, kdy se asi může rozeznít zvonek a jeho očekávaný host bude tu. Bylo pozdní odpoledne, no už se spíš chystalo k večeru, ale jeho domluvený klient nikde. 

Magnus dokonce celé odpoledne předělával svůj outfit než konečně dosáhl dokonalosti. Zvolil černé kožené kalhoty se stejně tmavým páskem, rubínově červenou hedvábnou halenku se zlatými knoflíky na rukávech a jejíž výstřih se táhl až nad místo, kde by se měl nacházet pupík, ale již zmínění Magnus Bane nic podobnému lidskému pupíku nevlastnil. Další důkaz o jeho podsvěťanské stránce. Kolem krku zavěsil několik různých druhů řetízků s zářivými přívěsky a na několik prstů nasadil prsteny. Jako obuv zvolil šedé semišové polobotky, které patřili k jeho nejoblíbenějším kouskům co v botníku vlastnil. Své tmavé vlasy opět pečlivě upravil a vyčesal, ale tentokrát je nechal bez jakéhokoliv barevného melíru. Samozřejmě nezapomněl na makeup, kterým jako vždy nešetřil. Černé stíny umístil na oční víčka i pod dolní řasy. Muselo to být, bez makeupu by se cítil skoro jako nahý. A bezpochyby nesměl chybět lak na nehty, který pro ten den zvolil černý.

Bylo mu jasné, že mladý Lovec jeho vizáž neocení, ale bylo to spíš pro jeho vlastní dobrý pocit. 

Hodiny ukazovali šest večer, ale čaroděj byl v bytě stále sám. Nemohl si pomoct, ale byl značně zklamán, že se Lovec ještě neobjevil. Jednou dokonce nakoukl i za dveře, kdyby tam náhodou Alec stál a odhodlával se zazvonit, ale chodba byla prázdná. 

Magnus se sám sebe ptal a zároveň i odpovídal: Že by zapomněl? Oh, ne, není možné na mě zapomenout. Že by byl u kadeřníka a snažil se sám sebe vylepšit pro mé oči? (Ne že by to bylo potřeba).Ne, to není jeho styl. Nebo že by se prostě rozhodl nepřijít? To je dost možné. 

Hodiny odbyli půl osmou večer a Čaroděj už to skoro vzdal. Nalil si dnes už několikátou sklenku whisky a posadil se na své oblíbené křeslo. Proč byl vlastně zklamaný? No tak se k němu nedostavil domluvený klient, no a co? Válka Podsvěťanů s Lovci stínů z toho přeci nebude, že? 

Ale tenhle klient nebyl obyčejný klient. Byl to Alec. Alexander. Mladý muž, který toho v sobě už na první pohled skrýval hrozně moc. Tolik věcí, co se na něm dá objevovat. To se Magnusovi líbilo. Alec pro něj byl takový záhadný ostrov, který měl v plánu celý prozkoumat. Jak zevnitř, tak i z venku. Ale to už v tu chvíli Magnuse z přemýšlení vyvedl křičící zvonek. 

Magnus se na křesle zavrtěl a pak se potěšeně usmál. Položil sklenku s whisky na stolek a vydal se pomalým krokem ke dveřím. Tak teď jestli tam bude někdo jiný než ten koho očekává, tak se velice, velice naštve. 

Nemohl zapírat, že byl velmi natěšený až spatří ten doslova andělský obličej. Vztáhl ruku ke klice ode dveří a za kliku zatáhl. Jakmile se dveře otevřeli, Magnus si připadal jako kdyby ho osvítilo letní slunce. Právě přesně tak se na něj osoba za dveřmi nevinně usmívala. 

"Ale ale, tvoje tvář je mi povědomá. Alan? Ne. Alex nebo tak nějak, že? S někým takovým jsem byl na odpoledně domluvený." Pronesl Magnus tonem alá jsem trošku uraženej, ale vložil do toho úsměv, aby bylo Lovci jasné, že si jen dělá legraci. 

Alec výrazně zrudl a nevinně se poškrábal na zátylku. "Já se omlouvám, něco mi do toho vlezlo, nestíhal jsem přijít." Pravda to nebyla úplná. Rozhodl se nechat si pro sebe, že opět skoro hodinu stál v nedalekém parku a přemýšlel, zda sem má vůbec jít. To je celý on. V parku už má nejspíš vystátý důlek, kde bude brzo cedulka s nápisem "Zde stojí Alec Lightwood." 

"Něco se stalo?" Musel se Magnus otázat, když si všiml Lovcova divného ucuknutí během jeho omluvy. "Ne, o to nejde. Jen jsme šli po jednom démonovi. Nic zvláštního." Alec mávl rukou a nervozně se zasmál. 

"Tak o co jde, jsi nervoznější než včera." Podotkl Magnus a rukou poukázal na Alecovi ruce, které si dokola se sebou různě hráli. Alec nabral do plic vzduch a ruce si vložil do kapes od bundy. "Je tu něco, o čem bych s tebou chtěl mluvit. Jako s....psychologem" Dostal ze sebe a při posledním slově divně přimhouřil oči na náznak, že je mu to slovo opravdu proti srsti. 

Magnus byl potěšen, že se konečně našlo něco o čem by si s ním Lovec rád popovídal. Jen se docela bál o co jde.

"Dobře. Tak pojď tedy dál." Usmál se mile, aby dal Alecovi najevo, že se není čeho bát a uvolnil mezi dveřmi prostor, aby Lovec mohl projít dovnitř. 

Omlouvám se, že dnes je málo Malec scén, ale v dalším díle jich bude zase dost :) Snad se kapitola líbila :) 

Btw: Sama jsem překvapena jak rychle vydávám kapitoly :D 

PS: Omlouvám se za chybky, nestíhala jsem si to po sobě přečíst, zítra na to kouknu a opravím, když bude nutné :)