The Heart Wants What It Wants (Malec-Cz FF)

11. Prázdno

Je to tu. Ten den s velkým D. Alecova svatba. 

Alec stál u Izzy v pokoji a prohlížel se v zrcadle. Měl na sobě bílou košili a přes to skvěle padnoucí sako zbarvené do zlata.Upravil si motýlka kolem krku a dál prohlížel svůj odraz v zrcadle. Koukal sám na sebe, ale měl pocit, že kouká na někoho cizího. Na někoho, kdo vůbec neví do čeho se žene. 

Připadalo mu, že je mu košile velká a sako zase naopak malé, ale jeho sestra mu nestále opakovala, že vypadá perfektně. "No Alexandře, ty víš jak mě dostat do kolen." Ozval se mu v hlavě Magnusův hlas. Přesně tohle řekl, když se mu Alec předevčírem objevil mezi dveřmi v nové košili. Co by asi Magnus říkal na Alecův vzhled dnes? Alec si to dokázal představit a o to hůř mu bylo, protože věděl, že nejspíš už od Magnuse neuslyší nic. Žádný kompliment, ani nic jiného.

"Lydia tě chce vidět." Oznámil Jace, který v černém padnoucím obleku vešel do pokoje. Pak se zarazil a Aleca sjel překvapeným pohledem. "Páni, Alecu, sekne ti to. Kdyby ses dneska neženil, tak určitě bys na tohle oblečení sbalil plno holek." 

Izzy se zachichotala.

Alec se lehce začervenal, ale reagoval jen na jeho první větu. "Vidět nevěstu v šatech před svatbou nosí smůlu." 

"Jakou smůlu? Stejně se berete jen kvůli rodičům." Jace pokrčil rameny. "Fajn, ať jde sem." Kývl nakonec Alec. Jace má pravdu. Berou se jen kvůli rodičům. Tedy aspoň z Alecovy strany určitě.

Jace kývl a odešel. Izzy se na bratra povzbudivě usmála a políbila ho na tvář. Pak pokoj, který patřil jí samotné, opustila také. Mezi dveřmi se objevila Lydia. Na sobě měla dlouhé bílé šaty na tělo s odhalenými rameny, kde se jí vyjímaly klíční kosti a několik z trvalých run. Vlasy měla sepnuté v složitém účesu a na tváři jí zářil úsměv. 

"Sluší ti to." Usmál se trošku nuceně Alec a v hlavě si hned vynadal, že přesně tuhle větu nikdy neřekl Magnusovi, který si jí tam moc zasloužil slyšet.  "Děkuju." Usmála se Lydia a stoupla si před něj. 

"Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi mi nikam neutekl. " Řekla a Alec nechápavě nakrčil obočí. "Kam bych ti měl utíkat?" 

"Slyšela jsem tě minule mluvit s Isabellou. Mluvili jste o nějakém Magnusovi. Pochopila jsem to." Oznámila mu a úsměv z tváře jí zmizel. "Jsem ráda, že i přes to stále s naším nápadem souhlasíš." Pokračovala Lydia, když se Alec nehodlal promluvit a na tváři se jí opět objevil úsměv. Natáhla ruku a vložila svou dlaň do té Aleca. 

V tu chvíli Alec zkameněl. Jakoby se zase ocitl na střeše v ten večer jeho oslavy. Naproti němu stojí Magnus a jejich ruce jsou spojené. Dívají se navzájem do očí a nic jiného kolem neexistuje. V tu chvíli, na té střeše se Alec cítil sám sebou. Možná to ani není možné, ale ten moment na té střeše pod hvězdami pro Aleca znamená ještě víc než polibek, který se uskutečnil u Magnuse předevčírem. Chtěl to zažít znova. To co cítí, když je s Magnusem. A chce to zažívat jen a jen s ním. 

"Alecu?" Aleca z omámení probudil ženský hlas. Zamrkal a zjistil, že stále stojí v pokoji naproti Lydii. Vytrhl jí ruku a pohledem vyhledal její oči. "Musím za ním." Šeptl skoro neslyšně. 

"Cože?" 

"Promiň, tohle nepůjde." Řekl Alec už hlasitěji a Lydia nadzvedla obočí. "Co tím myslíš?" "Nemůžu si tě vzít, to bych pak už nemohl být nikdy sám sebou, chápeš?" 

"Alecu, můžeš si být kým chceš, jen si mě vezmi!" Lydia zvýšila hlas a pevně chytila Aleca za zápěstí, když se chtěl vydat ke dveřím. Alec sklopil pohled na její ruku, která ho svírala a pak pevným hlasem řekl. "Je mi to líto." Vytrhl se jí a rychlými kroky přešel ke dveřím od pokoje.