Kouzelná beruška a černý kocour

#13 Marinette

Au. To bolí. Chvíli se snažím vzpomenout, co se stalo. Eiffelovka. Boj. Rána. Temnota. Bolest. 

Pomalu si začínám vzpomínat. Je to jako v tom snu. Jen o dost horší, protože tohle je skutečnost. Otevřu oči. Nejdříve nic nevidím. Pak si moje oči zvyknou na nedostatek světla a já zjišťuji, že jsem v místnosti kruhového tvaru s jedním oknem, které je zatažené a dveřmi. Pomalu vstanu a vypustím Tikky z náušnic. 

Zjišťuji, že ve skutečnosti jsem plná energie. To Tikky je vyčerpaná. Dám jí sušenku a uložím do kabelky. Vím, že za chvilku bude opět v pořádku. Jdu ke dveřím. Jsou odemčené. Přijde mi to divné, ale je to moje jediná šance. Chodba se rozděluje do dvou směrů, ale srdce mě táhne do prava. Jdu dlouhou chodbou, až se dostanu k jediným dveřím co v té chodbě jsou. Vejdu, a tam na zemi leží kocour. Je při vědomí. To jsem poznala díky tichým vzlykům. 

,,Jdi pryč Lišaji! Vypadni! Vzal si mi moji lásku. Ukradl jsi polovinu mě. Jestli mě chceš zničit, tak mě znič. Já už nemám důvod žít!" 

,,Adriene podívej se na mě. Prosím!" Požádala jsem ho. Zvedl zničeně hlavu. Sotva mě viděl vyskočil na nohy a objal mě a políbil. Nejdřív jen tak jemně, ale pak hladově. Líbali jsme se dlouho a vášnivě. A nejspíš bychom tak pokračovali, kdyby se za námi neozval ten jedovatý hlas.

,,Tak to jsem netušil, že vy dva se milujete. Ale to je dobře. Alespoň bude snazší vás zničit. Stačí zabít jednoho a druhý se mi vzdá dobrovolně. Ale dost řečí! Teď začíná boj na život a na smrt!" 

Nevypadal, že žertuje a tak jsem na nic nečekala a zakřičela: ,,TIKKY TEČKY!"