Family 2...

5

hat the hell this is!Pohled Damona:"Říkal jsem, že neodjede..." odfrkl jsem si a podíval na Elenu."Prosím?" ohradila se Teresa. "Vždyť jsem teprve teď přišla," zamračila se na mne nechápavě. Nevím, co to se mnou hraje za hru, ale přizpůsobím se."Ach, jistě, jsem to ale nezdvořák, chcete si vybrat pokoj?" řekl jsem jako pravý gentleman. Elena do mě bouchla loktem a usmála se. Teresa se chvíli na mne dívala, jako na blázna, ale nakonec přikývla."Děkuji," šeptla. Pozvedl jsem ramena a šel do penzionu, ona mne následovala. Elena nechápala tuto situaci stejně jako já, o co se Teresa snaží? Ale dobrá, zavedl jsem jí do pokoje, který nikdo neobýval, nechtěl jsem jí zavést do jejího pokoje. Když tady chce bydlet, fajn, ale určuju pravidla já."Kolik chcete jako nájemné?" zeptala se mne, když jsem opouštěl pokoj, Elena už byla v našem pokoji a čekala na mne."Platit... jo, to se potom dohodni s mým bratrem. Musím tě varovat, je to pěknej skrblík, takže, kdyby po tobě chtěl moc, klidně za mnou přijď," mrkl jsem na ní a rychle odešel. Tak fajn, nechápu to, jestli to je její nový způsob, jak mě naštvat, tak je pěkně pitomej. Nejdřív po mně řve, ignoruje a teď předstírá, že mě nezná a chová se, jako pěti letá. Věřte mi, znal jsem jí v tomto věku, bylo to hrozné děcko, sice roztomilé, ale hrozně otravné. Proto jsem jí už od tří let pěkně připravoval na to, co se stane, jestli mě bude provokovat, to proto mě je její panenky neměly rády. Bohužel, i přes to všechno mě měla ráda... hrozné, člověk si ani nemůže udělat nepřítele.Pohled Stefana:"Asi bych měla vyrazit, Teresa na mne určitě čeká v penzionu," prohlásila Lexi a pomalu se zvedla od stolu. Jen jsem přikývl a šel jí doprovodit."Nechceš tady ještě chvíli zůstat?" navrhl jsem jí."Zaprvé, slíbila jsem to Terese, a zadruhé, chceš, abych zůstala pod jednou střechou s Damonem? Nevím, který z nás dvou by byl první pod drnem s dřevěným kůlem zabodnutý v srdci," předpovídala budoucnost a kroutila hlavou. Šli jsme v noci, měsíc pěkně svítil a někde v dálce houkala sova. Kamarádka se znovu podívala na svou ruku a povzdechla si, "nemůžu se dočkat, až zase budu moct vyjít na slunce.""Být tebou, nějakou chvíli nosím sluneční brýle, není to nic moc dobré, pro oči," přiznal jsem jí, ale pochubuju, že jí to nějak zkazilo radost. Dorazili jsme do penzionu, bohužel jsem ještě slyšel z Damonovy ložnice... ehm, to je jedno, ale uznejme, že toto zrovna slyšet nemusím. Lexi vedle mne vypadala, ale odhodlaně. Procházela penzion a vůbec nevěnovala pozornost tomu, co se děje nahoře."Nechápu, kde by mohla být," postěžovala. Nakonec se odhodlala i k tomu, aby navštívila její pokoj, samozřejmě jsem jí následoval, bohužel její ložnice byla prázdná - ani její věci tam nebyly."Asi už odjela," šeptla smutně Lexi."Tomu nevěřím, nepodobá se jí to... Víš co? Počkej tady ještě do zítřka," navrhl jsem."Proč? Je jasné, že odjela. Asi, asi už pojedu, možná na ní někde narazím a potom jí jednu vrazím," uměle se zasmála."Lexi..." povzdechl jsem jí, "určitě by neodjela bez toho, aby nechala alespoň nějaký vzkaz," zamračil jsem se. "Zůstaň tu," naléhal jsem na ní, ale ona jen zavrtěla hlavou."Pojedu, Stefane, svoje věci už mám v autě... měj se," řekla a přátelsky mě líbla na tvář a poté mě sevřela v náruči."Měj se..." šeptl jsem. V ten moment byla pryč. Šel jsem proto do své ložnice, vzal jsem si svůj deník, který byl uložený v polici s ostatními knihami.Lexi odjela, znovu... Už teď se mi po ní stýská, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli to je jen přátelské pouto, co mě k ní táhne.
Před pár dny, hned po párty, jsem s Lexi byl tak trochu intimněji, než obvykle, nevím, jestli na to dokážu zapomenout. Dá se na to vůbec zapomenout? Bůh mi pomáhej... Nevím, co to znamenalo pro ni, ani nevím, jak to mám brát já, ale došlo i na to, že jsme si vyměňovali krev! Měl jsem jí nechat odjet? Pokud ne, tak jsem pěkný osel, jelikož jsem jí nechal odjet.Nechápu, kde by mohla být Teresa, která slíbila, že s ní pojede, kde může být?