Family 2...

Část 7

BitePohled Damona:"Sedni si," vybídl jsem jí pološeptem. Ona se na mne podívala celkem vážně."Ne," odsekla tvrdohlavě. Sice si asi nepamatuje, kdo jsem, ale i tak je drzá."Sedni si," přecedil jsem skrz zaťaté zuby. Už jsem byl celkem nervní. Uviděl jsem v jejich očích určité jiskřičky, potom se ale vrtkavým krokem vydala k sedačce. Elena ji následovala a sedla si vedle ní. Teresa se na ní podívala celkem zaraženě. Já a Stefan jsme stáli naproti nim."Takže," začal Stefan, ale já ho přerušil."Máš alespoň nějaké tušení, kdo jsme?" doléhal jsem na ní. Stefan se na mne podíval nepříčetně."Ano, vy dva jste bratři. Vlastníte tento penzion, ve kterém jsem se ubytovala. Mimochodem, je vážně pěkný," odrecitovala to, jako nějakou básničku."Špatná odpověď," zavrtěl jsem hlavou. "Netuším, jestli si z nás děláš legraci, nebo ses uhodila do hlavy... Nebo netuším," vrtěl jsem nad tím hlavou."Vy nevlastníte tento penzion?" zamračila se na nás. Chytil jsem se za kořen nosu a přál si, ať se mi to jen zdá."Ty tenhle penzion vlastníš taky," promluvil vedle mě Stefan. Elena jí soucitně pohladila po hřbetu ruky. Ihned jí věnovala jeden z jejich pohledů, které naznačovaly - kliď se ode mě!"Myslím, že bych věděla, kdybych si koupila něco takového... Pravda, mám hodně nemovitostí..." Začal jsem se smát."Ne, nemáš. Vždyť se bojíš koupit si i rybičku!" argumentoval jsem."Můžete mi alespoň prozradit svá jména? Jelikož já vážně nevím, jak vás oslovovat. Jedině, černovlasé pako a světlovlasé pako, ale tyhle jména jsou moc dlouhé," povzdechla si a opřela se. Svýma zelenýma očima mě probodávala."Fajn, tak tady je něco hodně špatně," povzdechl jsem si. "Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale myslím, že bychom měli zavolat Klause," přiznal jsem, ale tato věta se mi opravdu neříkala snadno. Stefan se na mne podíval a povytáhl jedno obočí, ale poté se usmál."Co ta změna?" zajímal se."Jde o ni... Dlužím jí to." Elena se na mne podívala s velkým překvapením, ale nakonec se usmála."Dobře," šeptl Stefan a vytratil se. Momentálně jsem se díval na Teresu, která vůbec nevěděla, co se děje."Klaus," zopakovala. No to je výborné, vlastního bratra si nepamatuje, ale toho všiváka ano! Do pekla s ním... "Klaus... Něco mi to jméno řík..." zarazila se a pohlédla na mne se vším strachem, který jsem u ní kdy viděl. "Původní? On je, on je původní!" vykřikla se strachem. "Proč? Všechny, všechny nás zabije," začala vzlykat a rychle se postavila. Chtěla zdrhnout, ale já jsem byl rychlejší a přišpendlil jsem jí na stěnu. Držel jsem jí pevně, tak, aby nemohla utéct. Elena nás jen se strachem pozorovala. Terese se vysunuly špičáky, kousla mne do mé paže."Au, sakra," postěžoval jsem si a sledoval, jak se mi místo hojí. Kde je ten zatracený Stefan, pomyslel jsem si. Kopala mě do holeně, chtěla mne odstrčit, je vážně silná, navíc se před chvílí krmila, cítil jsem to z jejího dechu, tu sladkou krev."Pusť mě!" křičela po mně."To víš, že jo a ty zdrhneš, to vážně ne," vrtěl jsem nad tím hlavou."Proč sem vedeš původního? Nic jsem ti neudělala, tak proč?" nechápala, udělala na mne tu divnou věc s očima, co uměl i Stefan. Pravda, když to dělal on, chtělo se mi smát, ale u ní - vypadalo to roztomile, bylo to určitě díky jejím černým vlasům, tvořilo to pěkný kontrast.Najednou se otevřely dveře a v obýváku stál Stefan v závěsu s Klausem."Co se stalo?" zeptal se Klausův hlas velice nechápavě. V ten moment jsem svou sestřičku pustil, neváhala ani minutu a chtěla se vypařit, ale to už jí svíral Klaus."Prosím," vzlykla. "Nezabíjej mě..." Klaus těkal očima na mne, Stefana a Elenu."Můžete mi někdo racionálně vysvětlit, co se stalo?" zopakoval svou otázku a svíral mou sestru."No, to bychom právě potřebovali vědět. Nepamatuje si na nás, na nikoho... Jak vidím, ani na tebe. Tedy pokud nedostala rozum a chce se tě zbavit," pozvedl jsem ramena."Ona si na vás nepamatuje?" upřesnil má slova. Jen jsme všichni přikývli. Jednou jsem zamrkal a oba dva byli pryč. Vyvalil jsem na místo, kde před chvílí stáli oči."Tak to bychom měli," pronesl jsem nevěřícně. "Vidíš, Stefane, to je tak, když do všeho motáš Klause," zuřil jsem. Bylo mi maximálně jedno, že jsem ho pro něj poslal já, já nikdy nepřiznávám své chyby.