Family 2...

4

Pohled Teresy:"Půjdu ještě do penzionu, musím si pár věcí sbalit..." Bylo mi jasné, že jim to je zřejmě naprosto jedno, jelikož mě nevnímají. Vnímají jen sklenky alkoholu, co se kolem nich válí. Pomalu jsem se zvedla, musím uznat, že já jsem byla asi trošičku opilá, jelikož se mi zrovna dvakrát dobře nevstávalo, tedy, na nohy mě vytáhl až Jeremy. Jeremy, co tady vlastně dělá? Nemá být doma, vždyť kolik mu je? Šestnáct... myslím."Děkuji," mile jsem se na něj usmála."Chceš odprovodit domů?" zeptal se mne se zájmem."To je dobrý, zvládnu to, ty bys měl jít domů. Elena o tebe má určitě strach." Netuším, jestli jsem tuto větu řekla správně, ale to je jedno. On se jenom pousmál."Neboj se, ta má určitě jiné zájmy, když nechceš odprovodit, tak já tedy to rozhodně neodcházím," mrkl na mě a odešel k jednomu stolu, kde seděl Tyler Lockwood, upřímně, ten kluk mi jen hned od pohledu nesympatický.Pomalým tempem jsem zamířila domů, tedy do mého bývalého domova."Tak pozdě večer sama?" ozvalo se za mými zády. Stál tam Klaus, usmíval se. Já jsem mu tentokrát také opětovala takový nejistý úsměv. Musím mu poděkovat za to, že zachránil mě a Damona."Děkuji, že jsi mi pomohl," prořízla jsem ticho. Věnoval mi další úsměv."Můj bratr je někdy impulzivnější, než já," přiznal."O tom mi povídej... Damon se někdy chová, je prostě tvrdohlavý, myslím, že na to prášky neexistuji," zasmála jsem se. On jen přikývl, nevím proč, ale něco ve mně křičelo, že bych mu měla nějak říct, že odjíždím... "A kvůli tvému a mému bratru odjíždím," šeptla jsem. Podívala jsem se do jeho obličeje, tentokrát se neusmál. Vypadal trochu naštvaně. "Možná se ještě někdy uvidíme," pousmála jsem se. "Dvě stě, tři sta let, kdo ví...""Aha, kdybych ti nabídl, že svému bratru zarazím kůl do srdce... asi by tě to nepřesvědčilo, abys zůstala že?" nadzvedl jedno obočí. Na to jsem zavrtěla hlavou."Jedu prozkoumat svět, je ještě tolik míst, kde jsem nebyla. Třeba Antarktida...""A se mnou bys to prozkoumat nechtěla?" nabídl mi."Klausi, asi by to nefungovalo, teď... Víš, ani tě pomalu neznám, jen jsem si udělala obrázek o tobě samém...""Víš o mně víc věcí, než google," zasmál se."Možná jindy, od čeho jsme nesmrtelní?" nadzvedla jsem ramena."Fajn, nechám tě jít, ale slib mi, že mě jednou najdeš...""Nebo ty najdeš mě," skočila jsem mu do řeči. Znovu se na mne usmál a zmizel. Super, další člověk - osoba, po které se mi bude stýskat.Rychlým tempem jsem se dostala do penzionu a začala jsem házet své věci do tašek. Bylo jich celkem dost. Otočila jsem se ke komodě, abych si uklidila veškeré šperky. Uviděla jsem modré náušnice, které mi daroval Klaus, povzdechla jsem si a raději zavřela krabičku. Pane bože, Tereso?! Co to s tebou je? Nikdy, ale opravdu nikdy ses takhle necítila! Co to provádíš? Ucítila jsem za sebou mírný vánek, rychle jsem se otočila. Teď přede mnou stál Kol."Co chceš?" promluvila jsem chladně."Omluvit se, je mi líto, že jsem tahle reagoval...""Vážně? Vážně si myslíš, že jedna hloupá omluva vymaže to, že jsi málem zabil mého bratra? A málem i mě?" ječela jsem po něm."Promiň já...""Ne, neprominu, nikdy ti to neodpustím! Chtěl jsi mě zabít," zopakovala jsem."Nikdy bych tě nezabil, nechtě jsem... Chtěl jsem jenom Damona...""Zabít," doplnila jsem ho. "Myslím, že je na čase, abys šel," trochu jsem se uklidnila. On se ale ani nehnul z místa. "Běž pryč," zopakovala jsem svůj požadavek."Nepůjdu, dokud mi alespoň z části neodpustíš," trval si na svém."Tak to asi neodejdeš nikdy, protože, já ti nemám v plánu odpustit nikdy. Alespoň, že já odejít můžu," rozhodla jsem."Z vlastního domu," povytáhl obočí."Ano, z vlastního domu. Odjíždím z Mystic Falls, vlastně si můžeš podat ruku s mým bratrem, je to za vaše zásluhy," zamračila jsem se na něj. "Už raději běž," zkusila jsem to znovu. Nic... "Vypadni!" rozkřikla jsem se tak, že mi z očí vytekla jedna slza. To ho ale zřejmě naštvalo. Přiblížil se ke mně a chytil mě pod krkem, prudce mi pohlédl do očí."Zapomeneš na své bratry, zapomeneš na to, co jsem ti chtěl udělat! Teď jsi přijela do Mystic Falls a nemíníš se z něj odstěhovat. Nikoho tady neznáš. Tento penzion ti přijde, jako super domov," vtloukal mi do hlavy. Zavřela jsem oči, když jsem je znovu otevřela, ocitla jsem se před domem. Že bych konečně našla svůj domov?Mystic Falls, celkem pěkné město. Narazila jsem i na pěkný penzion, možná se tady budu moct ubytovat. Zrovna jsem zahlédla mladý pár, jak si to žene do tohoto domů."Hej!" zavolala jsem na ně. Ten muž se za mnou ohlédl a trochu se zamračil, hnědovláska se na mne mile usmála. Vzala jsem kufry, co jsem měla u nohou a šla za nimi."Už se stěhuješ?" zajímal se. Nechápala jsem, o čem to tady mluví."Právě jsem se chtěla zeptat, jestli bych se nemohla nastěhovat do vašeho penzionu..." vysvětlila jsem vážně."Neříkal jsem ti to?" otočil se na hnědovlásku. "Říkal jsem, že neodjede..."